Architektura a urbanismus, in: Fotoalbum města Hradce Králové 1945–1989, 2015

F O T O A L B U M

M Ě S T A

H R A D C E

K R Á L O V É

1 9 4 5 – 1 9 8 9

Umění ve veřejném prostoru Propagátor socialistického realismu Jan Rott, zakládající člen východočeského Stavoprojektu, sice v Hradci Králové žádnou realizaci nezanechal, zdůrazňoval ale propojení architektury s díly volného umění (sochy, reliéfy, mozaiky apod.), neboť architektura měla být lidu srozumitelná. Protože tento směr v Hradci nezanechal hlubší stopu, je i této „mluvící architektury“ – umění v architektuře – poskrovnu. Jde o reliéf nukleární rodiny na objektu čp. 1116 –1118 ve Škroupově ulici, reliéfy podmořského světa (mořských koníků) a průmyslu na objektech čp. 1222 a 1223 v Chelčického ulici či sgrafita s motivy rostlin, ptáků a motýlů na domě čp. 1195 –1197 na třídě Antonína Dvořáka a polychromní sgrafita na mateřské škole v Orlické kotlině. V případě posledních dvou můžeme tušit, že se jedná o autorská díla architektů (obě jsou podrobně vyvedena již v projektu). Vágnost prvního reliéfního typu (ve Škroupově) ukazuje, že šlo patrně o šablonovou realizaci dekorativních prefabrikátů, které byly v té době běžné a architekti měli přístup k jejich vzorníkům, ale možná šlo o lapidárně vyjádřenou práci sochaře Josefa Marka. Reliéfy průmyslu a mořských koníků v Chelčického ulici vytvořil sochař Ladislav Zívr. Ten je také autorem reliéfu vsazeného do portálu v Mýtské ulici, který na přelomu 60. a 70. let upravoval Jan Rejchl. Už v roce 1955 bylo v Hradci živé umístění sochy Jana Žižky do Žižkových sadů. Na konci 50. let byl na základě soutěže vybrán návrh sochaře Jiřího Duška. Po různých politických průtazích, kdy se ve věci angažoval architekt Václav Rejchl ml. či Zdeněk Wirth a uvažovalo se, že by socha mohla být umístěna na Velkém náměstí, byla nakonec osazena v Žižkových sadech až v roce 1971. Z politické tvorby vznikla řada jinak výtvarně zajímavých, monumentálních i subtilních soch a plastik symbolů rudé hvězdy či srpu a kladiva (kovová koule z plechových hvězd na Slezském Předměstí nebo betonová plastika srpu a kladiva v prostranství u Koruny). Z figurálních plastik byla na Gottwaldovo (dnes Ulrichovo) náměstí osazena socha Klementa Gottwalda od politicky exponovaného sochaře Josefa Malejovského, která měla mít vyšší podstavec, a tudíž měla původně pohledově příliš velkou hlavu, již sochař následně zmenšil. Na předmostí dnešního Pražského mostu byla osazena socha V. I. Lenina. V roce 1965 vešel v platnost zákon o vyčlenění 1– 4 % z rozpočtu veřejných stavebních zakázek na umění, což umožnilo realizovat řadu výtvarných děl v architektuře a ve veřejném prostoru. V rámci stadionu v Malšovicích vzniklo několik pozoruhodných plastik. Jedna z nich připomíná mísu pro olympijský oheň, druhá je funkční kašna se sochařsky tvarovanými tryskami. Nejvýraznější je dvacetimetrový abstraktní objekt s názvem Řecký oheň. Jsou díly výtvarníka Karla Mahrly z let 1966 –1968. V duchu tzv. civilního realismu, „cirely“, vznikla v Hradci Králové řada plastik. Typickým příkladem je Žena s mísou hojnosti od Ladislava Zemánka z let 1974 –1975, žena s ovocem před ZŠ Bezručova či žena s dítětem před obchodním střediskem v Malšovicích. Na sídlišti Slezské Předměstí se dnes nachází především skulptura Květ Polabí od Vladimíra Preclíka z roku 1968, dříve se na sídlišti nacházela ještě socha od Karla Hyliše, která byla před ZDŠ Jih. Sídliště Labská kotlina II přišlo nedávno o dvě sochy: bronzové sousoší volavek od Jany Moravcové před nákupním střediskem Jiřina (velmi podobné autorčiným dílům v Praze-Stodůlkách či v Mimoni) a o bronzovou sochu dívky od Ladislava Zemánka před střediskem Lipky. Ve Věkoších se před střediskem občanské vybavenosti nachází pozoruhodná abstraktní plastika od sochaře Františka Štorka, která

22

F O T O A L B U M

M Ě S T A

H R A D C E

K R Á L O V É

1 9 4 5 – 1 9 8 9

může připomínat organické tvary mořských sasanek. Z přírodních motivů zaujme socha kočky od výtvarnice Elen Jilemnické patrně ze 60. let před stacionářem v Gagarinově ulici, která upoutá svými dětsky naivními proporcemi. Koncem 80. let byla osazena i výzdoba sídliště Moravské Předměstí, již vytvořili sochaři Karel a Petr Hylišovi. Z futuristických námětů plastik vyčnívá již neexistující socha Vstříc vesmíru, která představovala raketu na monumentálním zakřiveném podstavci a která byla zmenšenou kopií památníku dobyvatelů vesmíru od A. P. Fajdyše-Krandievského v Moskvě, a plastika Molekuly ve vysokoškolském areálu od Jiřího Dostála, připomínající bruselské Atomium. Kinetické sochy zastupovala dnes už neexistující vynikající plastika Srdce ze skleněných tubusů s červenou obarvenou vodou, znázorňující krev, uprostřed obdélného bazénku v areálu interní kliniky, umístěné od roku 1952 v někdejším Ústavu hluchoněmých. Jejím autorem byl sochař Jan Wagner. Sochy méně zdařilé, charakterizující vyprázdněný realismus 80. let, představuje Kouzelník s míčem od Zdeňka Němečka nebo bronzová socha koupající se ženy, osazená před novým plaveckým bazénem až v 90. letech. Vysoce ceněný soubor umění ve veřejném prostoru tvoří trojice plastik v areálu Fakultní nemocnice. V roce 1973 přibyl před kliniku neurochirurgie abstraktní objekt představující nervy od Karla Mahrly, tentýž autor vytvořil ještě kovovou sochu Paprsek procházející hmoty u vstupu do areálu. Z roku 1984 je socha mileneckého páru od Ladislava Zemánka před pavilonem akademika Bedrny. Na hranici užitného městského mobiliáře a umění ve veřejném prostoru byly objekty na dětských hřištích. Hradecká sídliště poskytovala i dětem prostor značně diferenciovaný a bohatě vybavený, jak to požadoval architekt městské zeleně Otakar Kuča: „Dostatek pískovišť, brouzdališť, samostatných ploch pro hlučnější míčové hry, dobrý výběr nářadí z kovu, dřeva, betonu a umělých hmot.“ Ve Věkoších vznikl například organický betonový objekt, připomínající podobný „kyčelní kloub mamuta“ od Jaroslava Vacka a Miloše Zeta v Praze - Karlíně. Žádný z původních herních objektů na hřištích už dnes bohužel neexistuje. Máme-li přehlédnout více než čtyřicet let rozvíjení architektury a stavitelství pod hlavičkou státního socialismu, musíme si uvědomit všechny nedostatky, kterými jakákoli práce i tvůrčí činnost v této době trpěla. I do tisku občas prosákly stížnosti na věčnou nedokončenost jednotlivých projektů i sídlišť. Musíme vzít v potaz špatnou a neekonomickou organizaci výstavby, praktickou nedomyšlenost některých realizací, všudypřítomný stavební nepořádek, zdlouhavé reklamace atd. Na straně druhé ale musíme pochopit, že se díky hromadné, typizované bytové výstavbě podařilo prosadit standardizované, dostatečně hygienické bydlení pro většinu obyvatel při zachování určité kultury bydlení a příznivého životního prostředí. Jsou to právě sídliště, která v Hradci desítkám tisíc lidí beze zbytku umožňují bydlet uprostřed dostatku zeleně a v dosahu služeb občanské vybavenosti. A nadto se zvláště v 60. letech nebo u projektů s kořeny v 60. letech podařilo realizovat nadprůměrnou architekturu, která snese srovnání s ikonickými stavbami československé poválečné architektury. V Hradci se i v této době dařilo realizovat na svou dobu střízlivé stavby kultivované úzkou spoluprací s výtvarníky. Všudypřítomný dohled, realizovaný prostřednictvím centrálního plánování, umožnil odpovědný a odborně podložený růst města na urbanistických základech, položených meziválečnou dobou. Architektů, činných ve státním socialismu, jako byli Jan Rejchl, Václav Rohlíček, Břetislav Petránek, Jan Zídka, František Křelina či Karel Schmied, bychom si měli právem vážit.

(LZL)

24

F O T O A L B U M

M Ě S T A

H R A D C E

K R Á L O V É

1 9 4 5 – 1 9 8 9

061

062

061 Rozšiřování vozovky druhého městského okruhu. Druhá polovina 70. let. 062 Věžové domy u druhého městského okruhu v ulici Na Kotli s plastikou Vstříc vesmíru. Asi 70. léta.

50