2001: Grammaticus. Studia linguistica Adolfo Erharto quinque et septuagenario oblata. Ed. O. Šefčík, B. Vykypěl. Masarykova univerzita: Brno 2001. 234 pp.

GRAMMATICVS

GRAMMATICVS Studia linguistica Adolfo Erharto quinque et septuagenario oblata

Editores: Ondřej Šeféík Bohumil Vykypěl

2001 Masarykova universita v Brně

Kniha vychází s finanční podporou Etymologického oddělení Ústavu pro jazyk český A V ČR. Na vydání přispěl také Magistrát města Bma a Magistrát městské části Brno-střed. Der vorliegende Band konnte dank finanzieller Unterstützung der Etymologischen Abteilung des Instituts für tschechische Sprache der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik (Etymologické oddělení Ústavu pro jazyk český A V ČR) erscheinen. Zum Erscheinen trugen auch der Magistrat der Stadt Brno (Brünn) und der Magistrat des Stadteils Brno-střed (Brünn-Mitte) bei.

© Masarykova univerzita, 2001 ISBN 80-210-2649-9 ISSN 1211-3034

4

PŘEDMLUVA Tato kniha je poctou významnému českému jazykovědci Adolfu Erhartovi k jeho 75. narozeninám. Adolf Erhart se narodil 31. května 1926 v Náměšti nad Oslavou, ale už záhy se jeho rodina přestěhovala do Brna. V Bmě-Židenicích Erhart v letech 19371945 studoval na reálném gymnasiu. Roku 1945 se zapsal na filosofickou fakultu Masarykovy university. Zde studoval germanistiku, klasickou filologii a indoevropeistiku. Jeho učiteli byli mezi jinými Antonín Beer, František Novotný, Pavel Trošt a zejména Václav Machek. Studium ukončil v roce 1949 prací o komparativech v indoevropských jazycích a byl zaměstnán v semináři pro srovnávací jazykozpyt filosofické fakulty M U jako asistent. Roku 1959 byla přijata Erhartova disertace na téma vzniku a vývoje konjugace v indoevropských jazycích. Roku 1963 se prací o nových pohledech na indoevropský konsonantismus habilitoval pro obor srovnávací indoevropská jazykověda a získal hodnost docenta. V roce 1968 bylo zahájeno řízení ke jmenování Adolfa Erharta profesorem, ukončeno však pro nepříznivé vnější podmínky bylo až v roce 1988. Od roku 1993 je Erhart profesorem emeritním. Celá Erhartova vědecká dráha je tedy spojena s filosofickou fakultou Masarykovy university. Krátké intermezzo představovalo lektorování češtiny v akademickém roce 1962/63 na universitě v Greifswaldu. Kromě toho byl ovšem Erhart zván k přednáškám na různých universitách, např. ve Vilniusu, Bonnu, Freiburgu, Innsbrucku, Salcburku, Curychu, Řezně nebo Vídni. Hlavním Erhartovým badatelským zájmem je vznik a vývoj indoevropské flexe. Prvním knižním shrnutím jeho dílčích prací byly Studien zur indoeuropáischen Morphologie (1970), završením pak dvě monografie z přelomu 80. a 90. let., Das indoeuropáische Verbalsystem (1989) a Die indogermanische Nominalflexion und ihre Genese (1993). Už dříve ovšem vyšlo indoevropeistické kompendium zahrnující i fonologii, Indoevropské jazyky (Srovnávací fonologie a morfologie) (1982). Lze jen litovat, že se tomuto dílu nedostalo překladu do některého ze světových jazyků, neboť by se tak mohlo zařadit mezi základní světové příručky indoevropské srovnávací jazykovědy. Badatelská témata morfologická a fonologická posléze doplnilo i téma lexikologické: společně s Radoslavem Večerkou napsal Erhart Úvod do etymologie (1981), o němž je možno se vyjádřit stejně jako o Indoevropských jazycích, a od roku 1995 se ujal úkolu hlavního redaktora Etymologického slovníku jazyka staroslověnského (psaného v etymologickém oddělení Ústavu pro jazyk český A V ČR), aby se tak vrátil k tématu svého učitele, etymologa Václava Machka. S Erhartovým bádáním indoevropeistickým souvisí i jeho bádání v jedno­ tlivých filologiích indoevropských jazyků. Erhart je zejména autorem popisné

5

a historické mluvnice sanskrtu (1967, 1971) a srovnávací mluvnice indoíránských jazyků (1980). Druhé důležité pole jeho činnosti představuje baltistika: .už v roce 1956 napsal Erhart stručnou mluvnici litevštiny (a z litevštiny také přeložil několik povídek) a roku 1984 vyšla jeho srovnávací mluvnice baltských jazyků. Důležité rovněž jsou hojné Erhartovy příspěvky slavistické, byť roztroušené časopisecky. Plodem dlouholeté učitelské praxe je pozoruhodné uvedení do obecně jazykovědné problematiky, Základy jazykovědy (1984, 1990). Výrazem Erhartova učitelského citu a smyslu pro kontinuitu je i zatím poslední jeho kniha, Úvod do fonologie (2000): jde o reedici knihy J. M . Kořínka Úvod do jazykospytu z roku 1948, citlivě tlumočící teorii klasického období fonologie, kterou Erhart doplnil o základy srovnávací fonologie indoevropských jazyků. Tato kniha jakoby také byla jakýmsi symbolickým svorníkem Erhartova vědeckého života: Kořínkův text byl, jak Erhart sám prozradil, jedním z jeho prvních setkání se strukturalismem a Erhartův doplněk je plodem jeho vědecké suverenity. 2

Erhartovy vědecké zásluhy byly u příležitosti jeho 70. narozenin v roce 1996 oceněny Zlatou medailí Josefa Dobrovského, udělenou Akademií věd České republiky. (Literaturu o Adolfu Erhartovi viz zde v třetím oddíle Bibliografie.) Bohumil Vykypěl

6

VORWORT Der vorliegende Band erscheint zu Ehren des bedeutenden tschechischen Sprachwissenschaftlers Adolf Erhart anlässlich seines 75. Geburtstags. Adolf Erhart wurde geboren am 31. Mai 1926 in NamgsY nad Oslavou, von wo seine Familie schon bald nach Brünn übersiedelte. In Brünn-Zidenice absolvierte Erhart zwischen 1937 und 1945 das Realgymnasium. Im Jahre 1945 immatrikulierte er sich an der Philosophischen Fakultät der MasarykUniversität, wo er Germanistik, Klassische Philologie und Indogermanistik studierte. Zu seinen Lehrern zählten u.a. Antonin Beer, FrantiSek Novotny, Pavel Trost und insbesondere Vaclav Machek. 1949 schloss Erhart das Studium mit einer Arbeit über den Komparativ in den indogermanischen Sprachen ab und trat eine Assistentenstelle am Seminar für Vergleichende Sprachwissenschaft der Masaryk-Universität an. Im Jahre 1959 wurde seine Dissertation zum Thema Entstehung und Entwicklung der Konjugation in den indogermanischen Sprachen angenommen. Im Jahre 1963 habilitierte er sich mit einer Arbeit über neue Auffassungen zum indogermanischen Konsonantismus für den Fachbereich Vergleichende indogermanische Sprachwissenschaft und wurde zum Dozenten ernannt. Aufgrund ungünstiger äußerer Umstände konnte Adolf Erhart erst 1988 zum Professor ernannt werden, obwohl das entsprechende Verfahren schon 1968 eröffnet worden war. Seit 1993 ist Erhart emeritierter Professor. Erharts ganze wissenschaftliche Laufbahn ist somit mit der Philosophischen Fakultät der Masaryk-Universität verbunden. Ein kurzes Intermezzo bildete seine Tätigkeit als Tschechischlektor an der Universität Greifswald im akademischen Jahr 1962/63. Daneben wurde Erhart zu Gastvorträgen an verschiedenste Universitäten geladen, so etwa nach Wilna, Bonn, Freiburg i . Br., Innsbruck, Salzburg, Zürich, Regensburg oder Wien. Erharts hauptsächliches Forschungsinteresse gilt Entstehung und Entwick­ lung der indogermanischen Flexion. Eine erste Zusammenfassung seiner Einzelstudien erschien unter dem Titel Studien zur indoeuropäischen Morphologie (1970), worauf in den späten 80er und frühen 90er Jahren zwei Monographien folgten, und zwar Das indoeuropäische Verbalsystem (1989) und Die indogermanische Nominalflexion und ihre Genese (1993). Schon früher war indessen unter dem Titel Indoevropske jazyky (srovnävaci fonologie amorfologie) [Die indogermanischen Sprachen (vergleichende Phonologie und Morphologie)] (1982) ein indogermanistisches Kompendium erschienen, welches auch die Phonologie umfasst. Man kann nur bedauern, dass dieses Werk nie übersetzt wurde; es hätte sonst zu einem der grundlegenden Handbücher der vergleichenden indogermanischen Sprachwissenschaft werden können. Die morphologischen und phonologischen Untersuchungen wurden ergänzt durch lexikologische Forschungen: Zusammen mit Radoslav Vecerka schrieb 7

Erhart das Grundlagenwerk Üvod do etymologie [Einführung in die Etymologie] (1981), für welches dasselbe gilt wie für das Werk Indoevropske jazyky, und ab dem Jahre 1995 übernahm er als Chefredaktor die Leitung des Etymologicky slovnik jazyka staroslov&nskeho [Etymologisches Wörterbuch des Altkirchenslavischen], welches in der etymologischen Abteilung des Üstav pro jazyk cesky A V CR (Institut für tschechische Sprache der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik) verfasst wird. Damit kehrte Erhart zurück zum Thema eines seiner Lehrer, des Etymologen Vaclav Machek. Mit Erharts indogermanistischen Forschungen verbunden sind seine Beiträge zu verschiedenen indogermanischen Einzelphilologien. Erhart ist insbesondere Autor einer deskriptiven und historischen Grammatik des Sanskrit (1967, 1971) und einer vergleichenden Grammatik der indoiranischen Sprachen (1980). Einen zweiten wichtigen Forschungsbereich von Adolf Erhart bildet die Baltistik: Bereits 1956 verfasste Erhart eine kurze litauische Grammatik (und übersetzte einige litauische Erzählungen), und im Jahre 1984 erschien seine vergleichende Grammatik der baltischen Sprachen. Ebenso bedeutend sind Erharts zahlreiche slavistische Beiträge, welche in verschiedenen Zeitschriften erschienen sind. Aus seiner langjährigen Unterrichtspraxis erwuchs eine beachtenswerte Einführung in die allgemein sprachwissenschaftliche Problematik, Zäklady jazykovädy [Grundlagen der Sprachwissenschaft] (1984, 1990). Ein Ausdruck von Erharts Gefühl für die Lehre und seines Sinnes für Kontinuität ist auch sein bislang letztes Buch, Üvod do fonologie [Einführung in die Phonologie] (2000): Es handelt sich um eine Neuauflage von J. M . Kofineks Üvod do jazykospytu [Einführung in die Sprachwissenschaft] aus dem Jahre 1948, welche sorgfaltig die Theorie der klassischen strukturalistischen Phonologie vermittelt, die Erhart durch die Grundlagen der vergleichenden Phonologie der indogermanischen Sprachen ergänzt hat. Dieses Buch bildet auch eine Art symbolische Klammer in Erharts wissenschaftlichem Leben: Kofineks Text war, wie Erhart selbst verraten hat, eine seiner ersten Begegnungen mit dem Strukturalismus, und seine Ergänzung zu diesem Text stellt eine Frucht seiner wissenschaftlichen Souveränität dar. 2

Anlässlich seines 70. Geburtstags im Jahre 1996 wurde Adolf Erhart von der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik mit der goldenen Josef-Dobrovsky-Medaille geehrt. (Zu Literatur über Adolf Erhart vgl. den dritten Abschnitt der Bibliographie im vorliegenden Band.) Bohumil Vykypil (deutsch von Markus Giger)

8

PROÍEMIVM AD GRAMMATICVM Žánr jubilejního sborníku chce, aby na počátku bylo slovo pochvalné, laudatio. Tento sborník však uvedou spíše uerba reuerentice, s plným vědomím, že zvolený výraz skrývá dvojí obsah, úctu i ostych. Laudationem pronáší buď jubilantův vrstevník, nebo žák. Vrstevníci vzpomínali 60. i 65. narozenin. Tři čtvrtiny století, po něž prof. Erhart může soustředěně prohlubovat své porozumění světu jazyků i světu vůbec, je okamžik, kdy by měli promluvit žáci. A hle, ukazuje se, že není kdo. Adolf Erhart, GRAMMATICVS, je osamělý myslitel, který kolem sebe nevytvořil školu. Nelze pominout nepřízeň doby, jež se projevovala jak v podmínkách vnějšího politického života s jeho dopadem do akademického prostředí, tak v celkové atmosféře vnitřního života vědeckého. Jubilant se narodil a vyzrával ve vrcholném čase vědeckých programů, jež se ohlašovaly jako sjednocující metodologická, ba gnoseologická paradigmata, leč plody své zralosti začal vydávat v čase vědy znovu se atomizující, meto­ dologicky neukázněné a bez dostatečného zájmu o celistvé porozumění. Je však nutné se též zamyslet, nakolik Erhartův osobní postup vznik jazykovědné školy sám umožňoval. Erhartův badatelský program lze jistě označit za samostatné domýšlení východisek strukturální jazykovědy a možností zhodnocení jejích výsledků při vývojovém studiu jazyků indoevropských. Uvědomíme-li si navíc, že saussurovský počátek, který je jedním z počátků strukturalismu, pro Saussura samého znamenal jenom odbočku v jeho badatelském programu indoevropeistickém, odbočku nezbytně nutnou k objasnění zanedbávané otázky, co vlastně jazykovědec dělá, když studuje jazyk, pak Erhartův program lze chápat jako hledání cesty, po níž by se strukturalismem poučený jazykovědec mohl vrátit k indoevropskému materiálu i k otázkám indoevropeistických rekonstrukcí. Erhartův návrat vykazuje důkladné poučení glosematické: jednotlivé jazyky důsledně porovnává pomocí jednotných apriorních vztahů; zároveň se však vyznačuje diskrétní blízkostí k Benvenistovi: sleduje proměny v sémantice morfů podle toho, jak se utvářejí a přehodnocují jejich paradigmatické souvislosti. Aporiím indoevropeistických rekonstrukcí Erhart čelí zvláštním aparátem typologickým. Ten provokuje svým hierarchickým pojetím, jež indoevropské jazyky umisťuje na vrchol pyramidy gramatikalizace, a vlastně intelektualizace významových vztahů v jazyce. Snad předejdeme nedorozumění, uvážíme-li, že jazyky světa prostě pozorujeme lupou, jež vše 1

Hjelmslevúv grandiosní program srovnání indoevropských i neindoevropských jazyků zůstal nedokončen, ba v indoevropeistické části vůbec nebyl započat. Adolfu Erhartovi se podařilo dovést svůj program tak daleko, že se vyjádřil ke všem indoevropským jazykům.

9

svádí do ohniska jazyků indoevropských, které jsou nám nejbližší, v kterých se vyznáme nejlépe: na svět se vždy díváme odněkud. Že prof. Erhart nemá žáky následovníky, ačkoliv mnozí se chlubí, že studovali u Erharta, možná souvisí i s tím, že jeho cesta je velmi explicitní. Vede na staveniště, které je jasně uspořádané a kde čeká spousta materiálu. N a takové staveniště si může mistr přivést tovaryše, rozdat jim nástroje a rozdělit práci: ty albánštinu, ty arménštinu, tobě jazyky keltské, tobě baltské. Žák na úrovni nesamostatného učně neví, že vlastní cesta intelektuálního růstu se děje v nitru člověka soustavně pracujícího - dosti lhostejno na čem, velmi málo lhostejno jak a čím; takovému žáku, stojícímu před vraty jasně oploceného staveniště, se může zdát, že tudy, skrze uzavřený prostor, žádná cesta přece nevede. Potenciální žák na úrovni tovaryše schopného samostatně pracovat již ipso facto někde jinde nějaké své staveniště má a nechce se mu třeba odcházet od práce rozdělané. Nahlédne a vrátí se ke svému. To je i můj případ. A to je zároveň důvod mého ostychu před jubilantem, ostychu jistě zbytečného, ale o nic méně skutečného. Je bezpochyby škoda, že prof. Erhart na svém staveništi neměl pomocníky. Je to muž kontinuity, který po několik desítiletí pouze svou osobou, pouze svýma rukama udržoval v chodu velikou stavbu, jejíž význam je patrný až s odstupem času. Sborník GRAMMATICVS chce jubilantovi ukázat, že ačkoliv je myslitel osamělý, není sám. Jeho dobře uspořádané staveniště inspiruje, a to právě nejmladší lingvistickou generaci. Dva její příslušníci si sedli u vrat, půjčili si nástroje tam i jinde, a soustavně nahlížejíce dovnitř, otesávají své první tovaryšské kameny do stavby. Opus continuatur. 2

3

Tomáš Hoskovec

2

3

10

Nejmodemějšl astronomie i kosmická navigace stále pracují s geocentrickými mapami a modely vesmíru. Tím se vesmíru nepodkládá žádná hierarchie: my jej prostě pozorujeme ze Země, z nevýrazné planety nevýrazné hvězdy nevýrazné galaxie... Rád bych vydal osobní svědectví o míře jeho citu pro kontinuitu. Když jsem v roce 1996 nastupoval na brněnské filosofii do ústavu jazykovědy, zmínil prof. Erhart mezi řečmi technicko-organizačními, že mi předává své baltistické kursy: vlastní nevypíSe a studenty, kteří se už k němu přihlásili, vyzve, ať chodí ke mně. Cítil jsem se poctěn, že mě tímto uznává za baltistu, a o způsobu sdělení jsem nijak neuvažoval. Teprve po čase jsem pochopil, že ono oznámení bylo jen oznámení. Vlastní předání se událo úplně jinak. Konala se v Brně za přítomnosti velvyslanců vernisáž výstavy řádů a vyznamenání baltských států. Tam mi prof. Erhart nabídl, že mě představí litevskému velvyslanci a lotyšské velvyslankyni. Byl jsem překvapen, protože už jsem oba znal, ale než jsem co dokázal říct, slyšel jsem, jak mě představuje jako svého nástupce, kterému zde a teď před velvyslanci baltských zemi předává brněnskou baltistiku...

PROCEMIVM AD GRAMMATICVM Das Genre der Festschrift will es, dass am Anfang ein Wort des Lobes stehe, eine laudatio. Der vorliegende Band beginnt jedoch eher mit uerbis reuerentice, dies im vollen Bewusstsein, dass der gewählte Ausdruck einen Doppelsinn enthält, Ehrfurcht und Scheu. Eine laudationem bringt entweder ein Altersgenosse des Jubilars oder ein Schüler dar. Altersgenossen haben den 60. und den 65. Geburtstag gewürdigt. Das Dreivierteljahrhundert, über welches hinweg Prof. Erhart sein Verständnis der Welt der Sprachen und der Welt überhaupt vertiefen konnte, ist der Moment, in dem sich die Schüler zu Worte melden sollten. Doch siehe, es findet sich niemand. Adolf Erhart, der GRAMMATICVS, ist der einsame Denker, welcher keine Schule um sich gebildet hat. Man darf nicht die Ungunst der Zeit übergehen, welche sich sowohl in den Umständen der äußeren politischen Verhältnisse mitsamt ihren Auswirkungen auf das akademische Milieu als auch in der gesamten Atmosphäre des inneren wissenschaftlichen Lebens zeigt. Der Jubilar wurde geboren und reifte in der Blütezeit derjenigen wissenschaftlichen Programme, welche die Vereinigung der methodologischen, ja der gnoseologischen Paradigmata verkündigten, die Früchte seiner Reife erschienen jedoch erst zu der Zeit, als die Wissenschaft sich erneut atomisierte, methodologisch undiszipliniert war und ohne ausreichendes Interesse für ein gesamthaftes Verständnis. Man muss sich indessen auch die Frage stellen, inwiefern Erharts persönliche Methode der Entstehung einer sprachwissenschaftlichen Schule förderlich war. Erharts Forschungsprogramm lässt sich charakterisieren als selbstständiges Durchdenken der strukturalistischen Ausgangspositionen und der Möglichkeiten, ihre Ergebnisse beim Studium der indogermanischen Sprachentwicklung nutzbar zu machen. Wenn wir uns darüber hinaus vergegenwärtigen, dass der de Saussure'sche Anfang - einer der Anfänge des Strukturalismus - für de Saussure selbst nur eine Abzweigung in seinem indogermanistischen Forschungsprogramm darstellte (eine unabdingbar notwendige Abzweigung zur Erhellung der vernachlässigten Frage, was der Sprachwissenschaftler eigentlich tut, wenn er die Sprache studiert), dann kann man Erharts Programm als Suche nach einem Weg verstehen, auf dem der strukturalistisch orientierte Sprachwissenschaftler zum indogermanischen Material und zu den Fragen der Rekonstruktion des Indogermanischen zurückkehren kann. Erharts Rückkehr ist geprägt von seinem Studium der Glossematik: Er vergleicht die einzelnen Sprachen konsequent mit Hilfe von einheitlichen apriorischen Beziehungen; zugleich zeichnet er sich durch eine 1

Hjelmslevs grandioses Programm, indogermanische und nicht-indogermanische Sprachen zu vergleichen, blieb unvollendet, ja wurde im indogermanischen Bereich nicht einmal begonnen. Adolf Erhart ist es gelungen, sein Programm so weit zu verwirklichen, dass er alle indogermanischen Sprachen berücksichtigen konnte.

11

diskrete Nähe zu Benveniste aus: Er verfolgt die Veränderungen in der Semantik der Morphe in Abhängigkeit davon, wie ihre paradigmatischen Zusammenhänge gebildet und umgewertet werden. Den Aporien der indogermanistischen Rekonstruktionen tritt Erhart mit einem besonderen typologischen Apparat entgegen. Dieser provoziert mit seiner hierarchischen Auffassung, welche die indogermanischen Sprachen an der Spitze der Grammatikalisierungspyramide und damit eigentlich der Intellektualisierung der semantischen Beziehungen in der Sprache platziert. Vielleicht können wir Missverständnissen zuvorkommen, wenn wir bedenken, dass wir die Sprachen der Welt durch eine Lupe betrachten, welche alles im Brennpunkt der indogermanischen Sprachen zusammenführt, welche uns am nächsten stehen, in denen wir uns am besten auskennen: Die Welt betrachten wir stets von irgendwoher. Dass Prof. Erhart keine Nachfolger hat, obwohl manche sich rühmen, bei Erhart studiert zu haben, hängt vielleicht auch damit zusammen, dass sein Weg sehr explizit ist. Er führt auf eine Baustelle, welche klar geordnet ist und wo eine große Menge Material wartet. A u f einen solchen Bauplatz kann der Meister Gesellen führen, Werkzeuge an sie verteilen und die Arbeit aufteilen: du Albanisch, du Armenisch, für dich die keltischen Sprachen, für dich die baltischen. Der Schüler auf der Stufe des unselbstständigen Lehrlings weiß nicht, dass der eigene Weg des intellektuellen Wachsens im Inneren des systematisch arbeitenden Menschen stattfindet, wobei es ziemlich gleichgültig ist, woran er arbeitet, keineswegs gleichgültig dagegen wie und womit; einem solchen Schüler, welcher vor dem Tor des wohlumzäunten Bauplatzes steht, mag es scheinen, dass doch hier, durch den umschlossenen Raum, kein Weg führe. Ein potentieller Schüler auf der Stufe des Gesellen, welcher zu selbstständiger Arbeit fähig ist, hat schon ipso facto irgendwo anders eine eigene Baustelle und möchte die begonnene Arbeit nicht verlassen. Er wirft einen Blick hinein und wendet sich zurück zum Eigenen. Dies ist auch mein Fall. Das ist zugleich der Grund meiner Scheu vor dem Jubilar, einer sicherlich überflüssigen, aber nichtsdestotrotz realen Scheu. Es ist zweifelsohne zu bedauern, dass Prof. Erhart auf seinem Bauplatz keine Helfer hatte. Er ist ein Mann der Kontinuität, welcher während einiger Jahrzehnte allein, mit eigenen Händen einen großen Bau in Gang hielt, dessen Bedeutung erst mit zeitlichem Abstand deutlich wird. Der Sammelband 2

3

Die modernste Astronomie und Weltraumnavigation arbeiten immer noch weit mit geozentrischen Karten und Modellen des Weltraums. Dadurch wird dem All keine Hierarchie unterschoben: Wir beobachten es einfach von der Erde aus, von einem unauffälligen Planeten eines unauffälligen Sterns einer unauffälligen Galaxie... Gerne würde ich ein persönliches Zeugnis von Erhalts Gefühl für Kontinuität ablegen. Als ich im Jahre 1996 an der Brunner Philosophischen Fakultät am Institut für Sprachwissenschaft meine Stelle antrat, teilte mir Prof. Erhart neben technischen und organisatorischen Belangen auch mit, dass er mir seine baltistischen Kurse

12

GRAMMATICVS soll dem Jubilar zeigen, dass er, obschon ein einsamer Denker, dennoch nicht allein ist. Sein wohlgeordneter Bauplatz inspiriert, und zwar gerade die jüngste Generation von Linguisten. Zwei von ihnen sitzen am Tor, haben sich Werkzeuge von dort und anderswoher ausgeliehen, und mit systematischem Blick auf den Bauplatz behauen sie ihre ersten Gesellensteine zum Bauwerk. Opus continuatur. Tomas Hoskovec {deutsch von Markus Giger)

Ubertrage: eigene werde er nicht mehr ausschreiben, und die Studenten, welche sich bereits bei ihm gemeldet hätten, werde er an mich verweisen. Ich fühlte mich geehrt, dass er mich so als Baltisten anerkannte, und Uber die Art der Mitteilung machte ich mir keinerlei Gedanken. Erst nach einiger Zeit habe ich verstanden, dass jene Ankündigung nur eine Ankündigung war. Die eigentliche Übergabe erfolgte ganz anders. In Brünn fand im Beisein der beiden Botschafter die Vemissage einer Ausstellung der Orden und Auszeichnungen der baltischen Staaten statt. Dort bot mir Prof. Erhart an, mich dem litauischen Botschafter und der lettischen Botschafterin vorzustellen. Ich war überrascht, da ich beide schon kannte, aber bevor ich etwas sagen konnte, hörte ich, wie er mich als seinen Nachfolger vorstellte, dem er hier und jetzt vor den beiden Botschaftern die Brünner Baltistik übergebe...

13

BIBLIOGRAFIE ADOLFA ERHARTA (BIBLIOGRAPHIE ADOLF ERHARTS)

I. publikované práce (publizierte Werke) 1951 Venetština v Itaiii - samostatný jazyk indoevropský? LF 75, 1951, 317-318. Ree. E. Benveniste: Noms ďagent et noms ďaction en indo-européen (Paris 1948). LF 75, 1951,288-290. Ree. F. Sommer: Hethiter und Hethitisch (München 1947). LF 75, 1951, 293295. 1954 Ke genesi slovesné flexe v jazycích indoevropských I. SPFFBU A 2,1954,44-57. 1955 Ke genesi slovesné flexe v jazycích indoevropských II. SPFFBU 11-21.

A 3, 1955,

1956 Litevština. Praha : S P N 1956. (rec: M . Vey, B S L 53, 1957-58, 2, 190) Litevské povídky. Ed. P. Trost. Praha : Svět sovětů 1956. (spolupřekladatel) Zum ie. Wechsel media: media aspirata. SPFFBU A 4, 1956, 5-18. Zum Ursprung der indogermanischen Komparative und der altindischen inStämme. AO 24, 1956, 432-443. Litevské slovníky. SPFFBU A 4, 1956, 142-143. Sovětská diskuse o genetických svazcích kavkazských jazyků. SPFFBU E 1, 1956, 198-203. Rec. A . Meillet - M . Cohen: Les langues du monde (Paris 1952). SPFFBU A 4, 1956, 136-140. Ree. W. Porzig: Die Gliederung des indogermanischen Sprachgebiets (Heidelberg 1954). LF 79, 1956, 109-112. Rec. L . Zgusta: Die Personennamen griechischer Städte der nördlichen Schwarzmeerküste (Praha 1955). AO 24,1956, 635-639. 1957 Le nom balto-slave de „Nord". SPFFBU A 5,1957, 5-7. Gr. cnpó, a