Království a republika slepýma očima Aurelia Brandoliniho (Kingdom and republic through the blind eyes of Aurelio Brandolini).

Hi!

přátelství nepochybně jsou, dočasně vymizely z lidského jednání. Současně nezpochybňuji existenci „užitečných přátelství“ či oné familiaritas. Činím tak ovšem s poznámkou, že se ani tyto formy nikterak neliší od dnešní doby. Za jistou odlišnost moderní doby od předchozích epoch v této věci naopak považuji daleko rozmanitější prostředí, v němž se dnešní člověk pohybuje, nesrovnatelnou mobilitu (včetně sociální), která situace, v nichž „přátelství“ mohou vzniknout, nekonečně rozšiřuje. To však nic nemění na tom, že i dnes hledáme ono Ciceronovo „druhé já“ tak, jako tomu bylo vždy.

Hi!

KRÁLOVSTVÍ A REPUBLIKA SLEPÝMA 1 OČIMA AURELIA BRANDOLINIHO Antonín Kalous Království, nebo republika? Jedna ze zásadních otázek politického myšlení a dějin idejí. Humanismus a renesance v Itálii jsou spojovány s oběma z těchto státních uspořádání, jež popisovalo již antické řecké myšlení. Pro to první z nich se rozhodl už Jacob Burckhardt, když psal svou nejznámější knihu Kultur der Renaissance in Italien (1860). Kniha olbřímím způsobem ovlivnila bádání o italské renesanci a o renesanci vůbec jak v historii, tak v historii umění. Už její první kapitola se věnuje „státu jako uměleckému dílu“, tj. propojuje umění s politikou. A i když se Burckhardt republikami, Florencií a Benátkami, zabývá, zásadní pro něho jsou státy s monarchickým uspořádáním. Burckhardt byl totiž, stejně jako všichni ostatní historici, ovlivněn svým vlastním životem, který se odehrával v Evropě 19. století, tj. v Evropě revolucí. Ty přinášely často zmar vysokému umění, a proto vidí Burckhardt stabilitu monarchické vlády jako základ pro umělecký rozvoj, stejně jako v monarchii viděl Dante záruku obecného míru. Tak lze v největší zkratce popsat základní přístup Jacoba Burckhardta k politickému systému renesanční Itálie. 2 1 — Studie vznikla v rámci grantu ESF OPVK Konfesijní kultura mezi středověkem a moderní dobou, reg. č. CZ.1.07/2.3.00/20.0192. 2 — Již také v novém českém překladu Jacob BURCKHARDT, Kultura renesance v Itálii,překl. Vladimír Čadský, Praha 2013; Hans BARON, Burckhardt’s „Civilization of the Renaissance“. A Century after its Publication, Renaissance News 13, 1960, s. 207–222; Jonathan WOOLFSON, Burckhardt’s Ambivalent Renaissance, in:

224

225

Hi!

Hi!

Obecnou představu o renesančním státě však lépe naplňuje republika. Alespoň tak to vyznívá z učebnic a obecných příruček. Důvodem snad může být důraz na dvě ze skupiny největších a nejvýznamnějších měst, tj. Florencii a Benátky. A právě důraz na dějiny Florencie přivedl jiného z nejvlivnějších historiků, pokud jde o dějiny humanismu, ke zdůraznění role republiky při vzniku a rozvoji raného humanismu. Hans Baron studoval podrobně dějiny Florencie v době republikánské a ve své zásadní, nejvýznamnější a nejznámější knize The Crisis of the Early Italian Renaissance3 považuje právě boj za republikánské svobody za základ rozvoje italského renesančního humanismu. Teorie občanského humanismu, i když byla kritizována již v době svého vzniku,4 byla přijata mnohými historiky, kteří ji velice zpopularizovali, využívali a dále rozvíjeli. Tak se např. podle J. G. A. Pococka stala republikánská idea základem rozvoje západní politické kultury a podle něj pak propojuje přímá linie republikánského myšlení antické Athény, renesanční Florencii, liberální Anglii, republikánskou Francii a demokratické Spojené státy americké, což bylo zdůrazněno zvláště pokračovateli cambridgeské školy politického myšlení a popularizátory.5 Baron sám reagoval zřejmě – stejně

jako Burckhardt – na své vlastní prožitky a Florencie pro něho byla poslední baštou republikánské svobody v době, kdy Gian Galeazzo Visconti rozšiřoval svůj teritoriální milánský stát, stejně jako poslední výspou svobody byla Velká Británie v boji s nacistickým Německem.6 Takové teorie, stejně jako rozplétání pohnutek, které vedly historiky k jejich vytvoření, mohou být i dosti zavádějící a ahistorické, mohou však vypovídat nejen o minulé, ale také o současné společnosti, jako všechny prameny své doby. Jako všechny velké teorie byly také teorie Burckhardtova, Baronova i  Pocockova kritizovány a  znovu promýšleny, jak ukazuje nejnovější literatura posledních dvou desetiletí.7 Kromě základního výzkumu, který byl prováděn podle možností jednotlivých archivních materiálů pro republikánská i monarchická uspořádání a jejich fungování, je tu otázka teoretická, která se také může zakládat na poznatcích teoretiků středověkých i humanistických. Mezi nejznámější autory pojednání o monarchické

J. Woolfson, ed., Palgrave Advances in Renaissance Historiography, Basingstoke 2004, s. 9–26; též předmluva k českému překladu Robert KOPP, K počátkům kulturních dějin. Jacob Burckhardt a italská renesance, in: J. BURCKHARDT, Kultura, s. I–XXVII. 3 — Hans BARON, The Crisis of the Early Italian Renaissance. Civic Humanism and Republican Liberty in an Age of Classicism and Tyranny, 2 sv., Princeton 1955; 2. vyd. 1966. 4 — Jerrold E. SEIGEL, “Civic Humanism” or Ciceronian Rhetoric? The Culture of Petrarch and Bruni, Past and Present 34, 1966, s. 3–48. 5 — J. G. A. POCOCK, The Machiavellian Moment. Florentine Political Thought and the Atlantic Republican Tradition, Princeton 1975; nejvýrazněji z cambridgeské školy přehodnocoval dílo Barona Quentin SKINNER, The Foundations of Modern Political Thought, sv. 1, The Renaissance, Cambridge 1978; TÝŽ, Visions of Politics, 3 sv., Cambridge 2002; zhodnocení diskuze viz James HANKINS, Introduction, in: J. Hankins, ed., Renaissance Civic Humanism. Reappraisals and Reflections, Cambridge 2000, s. 1–13, zde s. 1–7;

226

TÝŽ, Modern Republicanism and the History of Republics, in: Nuovi maestri e antichi testi. Umanesimo e Rinascimento alle origini del pensiero moderno. Atti del convegno internazionale di studi in onore di Cesare Vasoli (Mantova, 1–3 dicembre 2010), ed. Stefano Caroti e Vittoria Perrone Compagni, Firenze 2012, s. 109–126. 6 — Christopher S. CELENZA, The Lost Italian Renaissance. Humanists, Historians and Latin’s Legacy, Baltimore – London 2004, s. 36–38. 7 — James HANKINS, The “Baron Thesis” after Forty Years and Some Recent Studies of Leonardo Bruni, Journal of the History of Ideas 56, 1995, s. 309–338; Ronald G. WITT, ed., AHR Forum, The Crisis After Forty Years, American Historical Review 101, 1996, s. 107–144; Mark JURDJEVIC, Virtue, Commerce, and the Enduring Florentine Republican Moment. Reintegrating Italy into the Atlantic Republican Debate, Journal of the History of Ideas 62, 2001, s. 721–743; C. S. CELENZA, The Lost Italian Renaissance; srov. též výborné přehledy bádání o politických idejích italské renesance v posledních 50 letech, John M. NAJEMY, Politics and Political Thought, in: J. Woolfson, ed., Palgrave Advances in Renaissance Historiography, Basingstoke 2004, s. 270–297, zde s. 284–291; a přehled bádání o republikánských politických idejích, William J. CONNELL, The republican idea, in: J. Hankins, ed., Renaissance Civic Humanism. Reappraisals and Reflections, Cambridge 2000, s. 14–29.

227

Hi!

Hi!

královské vládě patří sv. Tomáš Akvinský či Dante Alighieri, ale i mnozí další. Na republiky se naproti tomu zaměřili pouze nemnozí učenci a čerpalo se především z antické literatury, jak to činil např. Niccolò Machiavelli.8 To jsou ta nejznámější jména, která se objeví v každých dějinách idejí. Že však státní uspořádání byl problém mnohem širší a problém, o němž se muselo často diskutovat, ukazují i autoři méně známí nebo autoři, kteří nejsou primárně politickými mysliteli. Politická kultura byla velice vyvinutá především v  Itálii, neboť samostatná a často republikánská města hledala v historii i v teologii oporu svých politických systémů. Tak v republikánské Sieně v Palazzo Pubblico vymaloval Ambrogio Lorenzetti alegorii dobré a špatné vlády a jejich výsledků. Symbolem dobré vlády je – podporován ctnostmi – starý, důstojný král. Dobrá vláda je i v tomto republikánském zobrazení spojena s monarchií, i když zde má monarcha především symbolický význam plnící „funkci nezpochybnitelného principu spravedlivého uspořádání společnosti“.9 Kromě zmíněného Niccola Machiavelliho, který obdivoval jak republiku, tak monarchii – podle současného systému, jak

mu to právě vyhovovalo – a své reflexe včlenil především do dvou základních děl Il principe (Vladař ) a Discorsi sopra la prima Deca di Tito Livio (Rozmluvy nad prvními deseti knihami Tita Livia), to byl například o generaci starší a ještě v první půli 16. století mnohem populárnější Francesco Patrizi, biskup v Gaetě původem ovšem ze Sieny, jenž sepsal dvě díla o politice. Jsou to De institutione reipublice a De regno et regis institutione, první kniha je věnovaná sienské republice, druhá Alfonsovi Aragonskému, neapolskému králi; k těmto knihám napsal i úvodní epigramy.10 Či ještě dřívější dílo Platiny De principe (1470) věnované Federicovi Gonzagovi, které vycházelo z Aegidia Romana, tedy ze středověké tradice prezentace panovnické moci, nebo spis Diomede Carafy Dei doveri del principe (1476) pro neapolskou princeznu Eleonoru, jež se vdala do Ferrary ke dvoru rodiny Este. Kromě těchto však v druhé půli 15. století vznikala celá řada děl instruujících a oslavujících vévody a vladaře obecně, neboť humanisté tak získávali nejen slávu mezi intelektuály, ale především živobytí na panovnických dvorech.11

8 — Jeho stěžejní díla o politice v českém výboru Niccolò MACHIAVELLI, Úvahy o vládnutí a o vojenství,překl. Josef Hajný, Praha 1986; základní interpretace Quentin SKINNER, Machiavelli, Praha 1995; Felix GILBERT, Machiavelli and Guicciardini. Politics and History in Sixteenth-Century Florence, Princeton 1965; J. G. A. POCOCK, The Machiavellian Moment, s. 156–218; Q. SKINNER, Visions of politics, sv. 2, Renaissance Virtues, Cambridge 2002, s. 142–212; Peter STACEY, Roman Monarchy and the Renaissance Prince, Cambridge 2007, s. 207–311; nejnověji John M. NAJEMY, ed., The Cambridge Companion to Machiavelli, Cambridge 2010. Pro dřívější myšlení o republice srov. alespoň James M. BLYTHE, “Civic humanism” and medieval political thought, in: J. Hankins, ed., Renaissance Civic Humanism. Reappraisals and Reflections, Cambridge 2000, s. 30–74. 9 — Srov. nověji Q. SKINNER, Visions of politics, sv. 2, s. 39–117 (kapitoly: Ambrogio Lorenzetti and the portrayal of the virtuous government, Ambrogio Lorenzetti on the power and glory of republics). O této panovnické roli viz Robert ANTONÍN, Ideální panovník českého středověku. Kulturně-historická skica z dějin středověkého myšlení, Praha 2013, s. 48–54, citát s. 54.

228

10 — J. HANKINS, Modern Republicanism, s. 112; Leslie F. SMITH, A Notice of the Epigrammata of Francesco Patrizi, Bishop of Gaeta, Studies in the Renaissance 15, 1968, s. 92–143, zde s. 99–102. 11 — O tomto žánru viz Nicolai RUBINSTEIN, Italian political thought, 1450–1530, in: J. H. Burns, ed., The Cambridge History of Political Thought 1450–1700, Cambridge 1991, s. 30–65, zde s. 30–41; srov. též P. STACEY, Roman Monarchy, s. 145–196; překlady některých děl viz Benjamin G. KOHL – Ronald G. WITT, ed., The Earthly Republic. Italian Humanists on Government and Society, Philadelphia 1978; Renée Neu WATKINS, ed. a přel., Humanism and Liberty. Writings on Freedom from Fifteenth-Century Florence, Columbia 1978. Kromě Rubinsteina pro přehled italského politického myšlení v 15. století srov. Quentin SKINNER, Political Philosophy, in: Q. Skinner – E. Kessler,  – J. Kraye, ed., The Cambridge History of Renaissance Philosophy, Cambridge 1988, s. 389–452, zde s. 408–442; James HANKINS, Humanism and the origins of modern political thought, in: J. Kraye, ed., The Cambridge Companion to Renaissance Humanism, Cambridge 1996, s. 118–141; Q. SKINNER, Visions of Politics, sv. 2; srov. též Eric NELSON, The problem of the prince, in: J. Hankins, ed., The Cambridge Companion to Renaissance Philosophy, Cambridge

229

Hi!

Hi!

V  jednom jediném díle se snad jako jediný na rozdílné vnímání republiky a království zaměřil florentský vzdělanec Aurelio Brandolini.12 V dějinách italské intelektuální literatury se nejedná o neznámého autora, který se sice narodil ve Florencii, ale dostal se pak se svou rodinou do Neapole, kde působil i u královského dvora. Tam právě zahájil svou literární činnost pracemi o antické literatuře i o vojenském umění. V roce 1480 odešel do Říma, kde působil nejen ve službách papežů Sixta IV. a Inocence VIII. (dostával plat pět zlatých měsíčně z papežské komory),13 ale i významných kardinálů Marka Barba i Giuliana della Rovere, jimž psal oslavné básně, a připojil se k okruhu římských humanistů kolem Pomponia Leta.14 V Římě sepsal velice rozsáhlé dílo o rétorice De ratione scribendi, jež věnoval kardinálu Francescovi Todeschinimu-Piccolominimu, pozdějšímu papeži Piovi III. V něm se obsáhle zabývá řečnictvím a psaním dopisů a jeho „specializací“ jsou pak řeči o světcích a řeči pohřební. Navíc se věnoval i kázání a později se i kazatelem na papežském dvoře stal; jeho kázání byla velice úspěšná, a dokonce byla vícekrát vydávána tiskem.15 Když se nezdařil jeho pokus nechat se

pozvat do Florencie, přijal nabídku Matyáše Korvína, aby u jeho dvora vyučoval rétorice. U uherského královského dvora pohybujícího se mezi Budínem a Vídní zůstal až do panovníkovy smrti 6. dubna 1490. Po návratu do Itálie směřoval do Pisy a Florencie, kde vstoupil do řádu augustiniánů a věnoval se dále zbožnému životu a kazatelství. Zemřel pak na jedné ze svých cest v Římě, kde se v říjnu 1497 nakazil morem.16 Jeho pobyt u  uherského (a  českého) královského dvora v Budíně a ve Vídni není příliš dobře zdokumentován, ovšem z této doby pocházejí dvě jeho rozsáhlá díla psaná formou rozhovoru věnující se jednak politické kultuře a jednak lidskému zdraví a nemoci. První z nich, De humanae vitae conditione et toleranda corporis aegritudine, bylo dokončeno již na uherském dvoře a coby diskutující v něm vystupují král Matyáš, jeho manželka královna Beatrix a neapolský vyslanec Pietro Ransano. Text byl sepsán původně jako útěšné dílo v době královy nemoci, když trpěl dnou. Dialog se přibližuje tradičním středověkým i humanistickým textům zahrnujícím jak opovržení světem, tak diskuzi o lidské důstojnosti; Brandolini nechává především Pietra mluvit o lidských radostech, které může prožívat duše i bez těla, na druhou stranu smysly jsou pro něho okna do duše (Brandolini byl kvůli chorobě od dětství téměř slepý). Celý dialog je zakončen obhajobou rétoriky ve službách teologie, což vede Charlese Trinkause k označení této pasáže jako „theologia or philosophia rhetorica“.17 Druhé dílo spojené s uherským královským dvorem

2007, s. 319–337 (v českém překladu Vladař jako filozofický problém, in: J. Hankins, ed., Renesanční filozofie, Praha 2011, s. 422–444). 12 — Základní informace Antonio ROTONDÒ, Brandolini, Aurelio Lippo, in: Dizionario biografico degli Italiani, sv. 14, Roma 1972, s. 26–28. 13 — Archivio di Stato di Roma, Camerale I, Mandati della Camera Apostolica, vol. 851, fol. 280v–323r, passim, platby za leden 1486 – listopad 1488. 14 — Egmont LEE, Sixtus IV. and Men of Letters, Roma 1978, passim; Eunice D. HOWE, Art and Culture at the Sistine Court. Platina’s “Life of Sixtus IV” and the Frescoes of the Hospital of Santo Spirito, Città del Vaticano 2005, s. 160–161; John F. D’AMICO, Renaissance Humanism in Papal Rome. Humanists and Churchmen on the Eve of Reformation, Baltimore – London 1983, s. 99–100, srov. též pozn. 54, s. 276–277; John O’MALLEY, Praise and Blame in Renaissance Rome. Rhetoric, Doctrine, and Reform in the Sacred Orators of the Papal Court, c. 1450–1521, Durham, N.C., 1979, ad indicem. 15 — Tamtéž, s. 45–50; srov. též Alison FRAZIER, The First Instructions on Writing about Saints. Aurelio Brandolini (c. 1454–1497) and Raffaele Maffei (1455–1522), Memoirs of the

230

American Academy in Rome 48, 2003, s. 171–202, zde s. 171–181, s. 191 edice části textu Brandoliniho díla. Celý text viz F. Aurelio BRANDOLINI … De ratione scribendi libri tres, Romae 1735. 16 — A . ROTONDÒ, Brandolini, s. 27. 17 — Charles TRINKAUS, In Our Image and Likeness. Humanity and Divinity in Italian Humanist Thought, sv. 1, Chicago 1970, s. 298–321, rozbor textu s. 298–306, citát s. 306. Edice textu Jenő ÁBEL, ed., Olaszországi XV. századbeli iróknak Mátyás királyt dicsőitő művei, Budapest 1890, s. 3–75; novou edici s maďarským překladem jsem bohužel neměl k dispozici a nemohu ji posoudit, viz István LEDÁN, překl., Aurelii Brandolini Dialogus de humanae vitae conditione et

231

Hi!

Hi!

je dialog veskrze politického obsahu De comparatione regni et rei publicae. Je to text, který budil mnohem větší zájem historiků, neboť také navazuje na starší antickou, středověkou i renesanční tradici, hlavním jeho zájmem však není lidská důstojnost, ale výše popisované politické ideje o království a republice.18

Spis De comparatione regni et rei publicae byl dokončen až po Brandoliniho návratu do Itálie. Proto je dílo věnováno Lorenzovi Medicejskému, jednomu z největších renesančních patronů literatury a umění, ovšem původním adresátem měl být, jako v případě díla právě zmíněného, také uherský a český král Matyáš. A stejně jako u textu předešlého je král Matyáš jedním z hlavních protagonistů tohoto rozhovoru, který začíná jako rozmluva syna s otcem, který cítí potřebu poučit svého ještě nezkušeného potomka. Jan Korvín byl potomek nejen nezkušený, ale také nelegitimní. Matyáš jej zplodil s vídeňskou měšťankou Barbarou Edelpöckovou; jejich společný syn se pak narodil v roce 1473.19 Pro tento text je zásadní, že uherský a český král měl problém získat legitimního potomka. Jeho první manželka Kateřina (Kunhuta), dcera Jiřího z Poděbrad, zemřela při porodu v únoru 1464 i se svým dítětem, jeho druhé manželce Beatrix, dceři krále neapolského, se nikdy otěhotnět nepodařilo. Ta se stala první dámou uherského královského dvora v roce 1476, a když bylo po třech letech zřejmé, že se královského potomka nedočká, Matyáš se rozhodl – snad inspirován italským prostředím – podporovat jako svého nástupce svého nemanželského syna. I když to pro Beatrix byla hořká pilulka, nepodařilo se jí jeho rozhodnutí nijak zvrátit a především italské prostředí, na rozdíl od situace v politice středoevropské, začalo chápat Jana Korvína jako jasného nástupce. Proto také Brandolini, když se po svém příjezdu zorientoval v politické situaci na uherském královském dvoře, psal již dialog pro krále a královského syna, a ne pro královský pár, jak tomu bylo v prvním případě. A proto je také text rozmýšlející o politickém uspořádání, jenž měl být věnován Matyáši Korvínovi, vystavěn jako návod pro Jana Korvína vysvětlující, jak správně vládnout. Snad by se dal chápat jako jakési pokračování žánru knížecích zrcadel vrchol-

toleranda corporis aegritudine, azaz Aurelius Brandolinus dialógusa az emberi sorsról és a testi betegség elviseléséről, Kolozsvár 2008. Rozbor díla podává i Wilhelm KÖLMEL, Menschliche Existenz in der Sicht des Augustinereremiten und Humanisten Aurelio Brandolini, in: Melville, G., ed., Secundum regulam vivere. Festschrift für P. Norbert Backmund O. Praem., Windberg 1978, s. 321–334; Enikő BÉKÉS, Aurelio Lippo Brandolini Az emberi sorsról és a test betegségének elviseléséről írott dialogusának műfaja a humanista hagyományban, in: E. Békés, E. – Tegyey, E., ed., Convivium Pajorin Klára 70. születésnapjára, Debrecen – Budapest 2012, s. 15–20; srov. též J. O’MALLEY, Praise and Blame, s. 133–135; Ágnes W. SALGÓ, Aurelio Brandolini’s treatise of consolation written for Matthias Corvinus in his illness, in: P. Farbaky – E. Spekner – K. Szende – A. Végh, ed., Matthias Corvinus, the King. Tradition and Renewal in the Hungarian Royal Court 1458–1490, Budapest 2008, s. 498–499. 18 — Moderní edice tohoto textu jsou dvě: J. ÁBEL, ed., Olaszországi, s. 79–183; Aurelio Lippo BRANDOLINI, Republics and Kingdoms Compared, ed. a přel. James Hankins (The I Tatti Renaissance Library 40), London 2009, s podstatným úvodem J. Hankinse. Dílem se zabýval Lynn THORNDIKE, Lippus Brandolinus De comparatione reipublicae et regni. An Unpublished Treatise of the Late Fifteenth Century in Comparative Political Science, Political Science Quarterly 41, 1926, s. 413–435. Z obecnějších prací připomínám alespoň dva autory již zmíněné: N. RUBINSTEIN, Italian political thought, s. 35; J. HANKINS, Humanism and the origins, s. 132–133. V maďarské literatuře byl text samozřejmě také často připomínán, viz např. Klára PAJORIN, Humanista irodalmi művek Mátyás király dicsőítésére, in: G. Rázsó, G. – L. V. Molnár, L. V., ed.,Hunyadi Mátyás. Emlékkönyv Mátyás király halálának 500. évfordulójára, Budapest 1990, s. 333–361, zde s. 354; István PUSKÁS, Monumento al Principe. Il dialogo di Aurelio Lippo Brandolini intitolato De comparatione rei pubblicae et regni, Nuova Corvina 20, 2008, s. 187–193; TÝŽ, Aurelio Lippo Brandolini. A Florentine Humanist in Matthias Corvinus’ Court, in: A. Bárány –

232

A. Györkös, ed., Matthias and his legacy. Cultural and Political Encounters between East and West, Debrecen 2009, s. 275–281. 19 — Pro souvislosti i literaturu viz Antonín KALOUS, Matyáš Korvín (1443–1490). Uherský a český král, České Budějovice 2009.

233

Hi!

Hi!

ného středověku. Při rozhovoru se svým otcem o formách vlády a dávných královstvích a říších, které často padly kvůli svým vládcům, se totiž Jan odhodlá k otázce, zda by nebylo lepší, kdyby všichni žili v republice. Tím odstartoval diskuzi, do níž se vzápětí zapojil ještě florentský občan Domenico Giugni. Celý rozhovor je pak veden Socratico more, jak uvádí na dvou místech sám autor20 a jak oceňuje i moderní historiografie (neboť většina takových textů byla sepsána po vzoru ciceronských rozhovorů, sokratovské dialogy jsou výjimečné), 21 tj. formou rychlých krátkých otázek a odpovědí se jeden diskutující snaží přesvědčit druhého o pravdivosti svého názoru. V tomto případě směřuje dialog k tomu, aby představil Janovi tu nejlepší formu vlády. Je-li to republika, nebo království, se rozhodne teprve v průběhu textu, který je koncipován do tří knih. Je však jasné, že Brandolini dobře znal systém vlády ve florentské republice, informace o království však čerpal z teoretických spisů antických i středověkých. 22 A proto se také mohl kritičtěji vyjadřovat o republikánském zřízení, zatímco popis království zůstával zasazen do ideálů.

Už v úvodu odkazuje autor na celé téma své práce, jakož i na okolnosti jejího vzniku. Uspořádání lidské společnosti je nejzásadnějším projevem sociálního života, neboť lidé, jak tvrdí Brandolini, potřebují organizovat po všech stránkách, pro což je zásadní právo, řád a panovník (lex, ordo, moderator). Dva způsoby vlády se prosadily jako nejvlivnější, tj. království a republika. Zde autor odkazuje na antickou filozofii a  tradici Platóna a Aristotela, kteří preferovali vládu jediného panovníka, ovšem nejistota při hledání ideálního krále je donutila k prosazování republiky.23 Brandolini tvrdí, že mnozí se již pokoušeli o srovnání obou způsobů vlády, ovšem nikdo to neučinil dostatečně přesně a v úplnosti.24 Skutečnost, že sám pocházel z florentské republiky (optima et florentissima republica) a že navštívil nedávno dvůr Matyáše Korvína, jej přivedla na myšlenku napsat srovnání obou politických systémů, a to jako disputationem Socratico more.25 Dále už rozvíjí myšlenky, které směřují k proklamovanému srovnání. Text vzniklý pro pobavení krále Matyáše, ale i pro poučení královského syna, je uveden rozhovorem Matyáše s Janem, který hledá u svého otce moudrost, kterou mu již nikdo (na rozdíl od království) nemůže odejmout. Janova první otázka se týká uspořádání velkých říší, a především Říše římské, „z níž dnes zbývá jen jméno“ (solum hodie nomen relictum est).26 Na rozdíl od Machiavelliho, jenž přisuzuje pád římské říše barbarům, říká zde Brandolini ústy Jana Korvína, že existují mnozí, již věří, že pád přivodil rozvoj křesťanství (tj. s předstihem uvádí Gibbonovu myšlenku). Tuto domněnku však o několik stran dále Matyáš popírá: křesťané prý byli důvodem pro prodlouženou existenci

20 — A . L. BRANDOLINI, Republics, s. 4, 42 (v úvodu i na počátku první knihy). 21 — Robert BLACK, The philosopher and Renaissance culture, in: J. Hankins, ed., The Cambridge Companion to Renaissance Philosophy, Cambridge 2007, s. 13–29, zde s. 26 (v českém překladu Filozof v prostředí renesanční kultury, in: J. Hankins, ed., Renesanční filozofie, Praha 2011, s. 25–46, zde s. 44); J. HANKINS, Introduction, in: A. L. BRANDOLINI, Republics, s. ix–xxvi, zde s. xii–xiii. Na ciceronský dialog v 15. století je zaměřen David MARSH, The Quattrocento Dialogue. Classical Tradition and Humanist Innovation, Cambridge, Mass., 1980, srov. zvláště s. 6–8 o různých řeckých tradicích včetně sokratovské. Ciceronský dialog považuje v humanistické literatuře za jednoznačně převládající. 22 — Pro politickou teorii srov. již citovaná přehledová díla; pro skutečné fungování vlády ve Florencii v Brandoliniho době srov. Nicolai RUBINSTEIN, The Government of Florence under the Medici (1434 to 1494), 2. vyd., Oxford 1997; podobně pro Uhry srov. András KUBINYI, Matthias Corvinus. Die Regierung eines Königreiches in Ostmitteleuropa 1458–1490, Herne 1999; A. KALOUS, Matyáš, zvl. s. 70–112.

234

23 — A . L. BRANDOLINI, Republics, s. 2–4. 24 — Tamtéž, s. 4, „Utriusque autem principatus comparationem attigerunt quidem multi, sed neque veterum neque nostrorum quisquam, quod ego quidem sciam, est hactenus satis exacte absoluteque executus“. 25 — Tamtéž, s. 4. Fakt, že jde o jediný pokus o srovnání obou forem vlády v jednom spise, oceňuje např. N. RUBINSTEIN, Italian political thought, s. 35. 26 — A . L. BRANDOLINI, Republics, s. 14.

235

Hi!

Hi!

Římské říše, neboť příčinou zániku říše byla spíše upadlá morálka a nejrůznější nectnosti Římanů. 27 Aby vysvětlil chování říší, uvádí totiž Matyáš čtyři základní způsoby konání, které ovlivňují lidskou činnost, a to dva vnější a dva vnitřní. Jsou to válečné umění (disciplina militaris) a touha po slávě (gloriae cupiditas) jako faktory vnější, vnitřní pak jsou spravedlnost (iustitia) a skromnost či nezištnost (continentia). U válečného umění uvádí Brandolini slovy Matyášovými jeden z obecně kritizovaných nešvarů poslední doby, tj. najímání vojáků za peníze. Ve srovnání s bojem za vlast, jak byl prezentován v antické literatuře, byl tento bod vždy předmětem kritiky. Při zmínce o touze po moci pak Matyáš uvádí i sám sebe, poněvadž jeho úspěchy byly právě výsledkem této vlastnosti: mezi získanými zeměmi a lidmi jsou i „nejdivočejší národy Germánie, které se dnes nazývají Moravané, Slezané a Čechové“.28 Teprve po tomto seznámení s  fungováním a  ovládáním velkých říší přichází centrální otázka celého textu, když se Jan v návaznosti na diskuzi o koncích království zeptal svého otce: „Nebylo by tedy vhodnější, otče, kdybychom všichni žili pod jednou republikou?“ 29 Po několika otázkách, které již Matyáš klade Socratico more, se do rozhovoru zapojil Domenico Giugni, florentský občan, aby hájil republiku, kdežto uherský a český monarcha pochopitelně zastupuje zájmy království. Domenico potom, při definování republiky, zdůrazňuje tři podstatné záležitosti, v nichž by chtěl dokázat jasný rozdíl mezi republikou a královstvím, a sice: svobodu (libertas), spravedlnost (iustitia) a vládu (gubernatio).30 A podle tohoto rámce je pak rozdělen celý text: zbývající část první knihy se věnuje svobodě, případně

svobodám, druhá kniha spravedlnosti a kniha třetí, nejdelší, se týká vlády a jejího fungování v obou systémech. Domenico ve svém představení svobody republiky říká, že v království není žádná svoboda, kdežto republika je zcela svobodná („[…] maior est in republica quam in regno libertas; immo, si verum fateri volumus, ibi tota, hic nulla“). 31 Matyáš však klade důmyslné otázky, pomocí nichž zjistí – a Domenico to uzná – že svoboda v republice není tak úplná, jak se může na první pohled zdát, a dojde k názoru, že jedinou svobodou, již lze republice připsat, je svoboda od vnějšího panování. 32 Podle Domenika totiž každý může dělat, co se mu zlíbí: král však postupně přivede Domenika k tomu, aby jmenoval všechna omezení, která republika přináší, tj. zákony proti přepychu či daně. Florenťanův popis vládních struktur Matyáš zase odmítá s tím, že volby do úřadů nejsou svobodné, ale podřízené fortuně a především majetkovým poměrům, přičemž se král snaží prosadit myšlenku, že chudoba nesmí omezovat vzestup schopných jedinců. Skutečnost, že hlasování v úřadech je tajné, také velice pohoršuje Matyáše, neboť „dobrý muž pak ztratí všechen vliv na to, aby byl špatný odhalen“. A dál rozvíjí myšlenku, že dobro i zlo má být veřejně známo; hlasování pak není svobodné, ale je podřízené nedobrému vlivu.33 A konečně, jak se dalo čekat, nevidí Matyáš svobodu v systému soudnictví, kdy občany republiky

27 — A . L. BRANDOLINI, Republics, s. 26–30. 28 — Tamtéž, s. 36, „[…] adieci enim ei, ut scis, ultra Danubium quidem ferocissimos Germaniae populos, quos Moravos, Slesos Bohaemosque hodie appellamus […]“ 29 — Tamtéž, s. 38, „Nonne igitur multo satius esset, pater, si omnes sub una aliqua republica viveremus?“ 30 — Tamtéž, s. 48.

236

31 — Tamtéž, s. 48. 32 — Tamtéž, s. 80, „Quod si neque in communi vita, neque in vectigalibus, neque in magistratibus, neque in conciliis, neque in iudiciis liberi estis, ubi sit ista vestra libertas non video, nisi forte in eo contineri arbitramini, quod exteris nationibus non serviatis.“ 33 — Tamtéž, s. 74–76, „Gratiam igitur omnem vir bonus amittet, ne malus cognoscatur, […] Immo, dům bonos praemiis fraudatis et malos ac perniciosos in republica cives toleratis atque alitis, maiores meo iudicio factiones in republica excitatis. Quae enim pestis potest esse maior, quae factio perniciosior, quam, cum malis licet impune sentire quod volunt, bonis sine suspicione non licet, quando nullum inter eos discrimen est et illi sua flagitia occultare possunt, hi sua recte facta proferre non possunt? Proinde quam vos in suffragiis libertatem appellatis, ego summam et iniquissimam servitutem voco.“

237

Hi!

Hi!

soudí zcela cizí podestà. Monarcha pak uzavírá diskuzi vysvětlením všech svobod uherských měst, které jsou – podle slov, jež mu do úst vkládá Brandolini – mnohem početnější než v případě Florencie: uherská města nejsou podřízena cizincům (jako Florencie); každý se může oblékat, jak chce; volby a úřady nejsou podřízeny náhodě, ale úsudku moudrých mužů; rady mohou být svobodně dávány; a jako soudci jsou jmenováni vhodní mužové z jiných měst, ale ne cizinci.34 Domenico pak na konci prvního dne uznává svou porážku a výsledek je zřejmý i královskému synu Janovi. Druhého dne se všichni účastníci rozhovoru pouštějí do intelektuálního souboje se stejnou vervou, ovšem je to nejen Jan, ale dokonce již Domenico, jenž touží po tom slyšet názory velkého krále. Tématem pokračování učené rozmluvy je spravedlnost, která je podle Domenika mnohem lépe rozvíjena v republice než v království. První argument Matyášův pro obranu pozice království spočívá v původu zákonů, které vždy pocházejí od jednotlivců. A to i zákony v republikách. Domenikovy argumenty, že jsou zákony pouze v republice schvalovány senátem, že jsou lépe dodržovány, Matyáš lehce vyvrátil. I výklad zákonů je podle něho v republice ohrožen zaujatostí mnohem více než v království. Proto Domenico přijímá Aristotelův názor, že je lépe strávit život pod dobrými zákony než pod dobrým králem.35 Matyáš je nicméně schopen dokázat, že tomu tak není36 a Domenico se nechá přesvědčit. Tedy již relativně na začátku druhého dne byl Florenťan získán na stranu království, i když žádal o další argumenty. Domenico pak králi nabízí další témata a oblasti lidské činnosti, jimž se – dle jeho názoru – daří lépe v republice. Je to obchod a rovnost mezi občany. Rovnost mezi občany však

podle Matyáše nefunguje, přičemž dává příklady nedodržování rovnosti (majetek, politická práva atd.). Král uzavřel část diskuze prohlášením, že Florenťané činí rozdíly v záležitostech, které nejsou důležité, a smazávají odlišnosti právě tam, kde by velmi prospěly.37 Dalšími tématy jsou pak talent, umění, vzdělanost. Matyáš pak v závěru dne ukazuje na fungování těchto záležitostí v Uhrách, kde si všichni rovni nejsou, ovšem tato nerovnost vzniká na základě zásluh, a ne na základě zděděného bohatství. Na konci dne se diskutující rozejdou nejen proto, že téma je vyčerpáno, ale také z důvodů Matyášova zdraví.38 Třetí, poslední a nejdelší část textu, tj. třetí a poslední den rozmluvy, se věnuje vládě a Domenikově myšlence, že vláda mnohých je lepší než vláda jednoho, což je zásadním bodem celého sporu.39 Sokratovskými otázkami dostává Matyáš Domenika k tomu, že loď, armádu či domácnost musí řídit jeden. Oba navazují na argumentaci Aristotela a Platóna, a Matyáš dokonce oceňuje Domenikovu znalost Aristotela a pádnost jeho argumentů – především při popisování vlády mnohých na základě Aristotelovy Politiky.40 Král se zase zaštítil Platónem a jeho Politikem a Ústavou. Panovník svými argumenty nakonec Domenika opět přesvědčil, aby sám rád uznal přednost jediné vlády, tedy monarchie. Když byl Domenico přesvědčen, ustoupil a Matyáš ho ještě chytře pochválil, že to není jeho (Matyášova) výřečnost, ale Domenikova výtečná mysl a síla pravdy, které jej přivedly

34 — A . L. BRANDOLINI, Republics, s. 82–86. 35 — Tamtéž, s. 100. 36 — Tamtéž, s. 108, „Igitur, cum et legum tutela uni potius quam pluribus committenda sit, quoniam se ipsam tueri non potest et facilius sit unum optimum inenire quam plures, praestat sub uno rege optimo quam sub aliquo magistratu legibus praesidente vitam ducere.“

238

37 — Tamtéž, s. 138, „Sed vereor ne in qua re vos maxime discrepare conveniret, in ea maxime similes atque aequales esse studeatis; in qua vero maxime pares esse oporteret, in ea maxime discrepetis.“ 38 — Tamtéž, s. 158; srov. Leslie S. DOMONKOS, The Medical History of a medieval Hungarian King: Matthias Corvinus (1458–1490), in: Tusor, P., ed., R. Várkonyi Ágnes Emlékkönyv, Budapest 1998, s. 133–147. 39 — A . L. BRANDOLINI, Republics, s. 160, „Proposueram enim tertio loco rempublicam a pluribus quam ab uno, ut cetera omnia, melius gubernari, quod quidem nostrae disuptationis ego caput esse existimo.“ 40 — Tamtéž, s. 184.

239

Hi!

Hi!

k poznání.41 Po několika dalších argumentech pak Domenico zcela přistoupil na to, že král je nejlepším vládcem. Celý text je pak uzavřen dvěma úvahami krále Matyáše. Jednak úvahou nad otázkou Domenikovou, který se ptá, proč tedy vznikají republiky, když král je nejlepší. Brandolini se znovu uchyluje k výkladu podle dvou největších řeckých filozofů, ovšem sleduje svou argumentací i komentáře Polybiovy.42 Druhou úvahou je spíše výklad o královských ctnostech, o jeho povinnostech a zkrátka o tom, jak má dobrý král panovat. Vychází zde opět z antické literatury, jakož i z Tomáše Akvinského či Jana ze Salisbury, jehož slavnou sentenci o korunovaných oslech neopomene zmínit.43 Mezi nejzásadnější královské ctnosti patří umění válečné a umění velet, což se má král naučit v praxi; kromě těchto jsou to i další vlastnosti důležité pro dobré kralování – lidskost, vlídnost, šlechetnost, laskavost. Dále musí být král schopen soudit a vydávat zákony, musí se snažit o mír, musí být prozíravý, ale i vzdělaný a výřečný, a kromě toho zbožný. Panovník pak nemá žádné nectnosti, z nichž jsou nejnebezpečnější (a Brandolini je vyjmenovává) krutost, přílišná ctižádost, lakota, žádostivost, hanebná a zločinná chlípnost atd.44 Jako text, který byl určen pro vzdělání královského syna, jakož i pro potěchu Matyáše Korvína, zakončuje Brandolini svůj dialog Janovým porozuměním a královým poučením. Tak lze také mluvit o tom, že text navazuje nejenom na mnohá humanis-

tická díla o vzdělávání, ale také na tradiční středověká královská zrcadla a humanistické manuály renesančních vládců.45 Také ve své myšlenkové rovině, jak již bylo výše průběžně poznamenáno, se text neodlišuje příliš od svých středověkých předchůdců. Brandolini dobře zná jak středověké, tak antické myšlení politické, z něhož vychází i texty středověké.46 Pak se není co divit obrazu, který prezentuje svým čtenářům o republice a království, a jeho idealismu v rovině královské a skeptickému realismu při popisování republikánské vlády, i když ideové vyznění srovnání republiky a království je jistě ovlivněno i jinými faktory. Mezi nimi najde místo jak jeho vlastní znalost politických poměrů ve Florencii a pouze letmé seznámení se s prostředím Matyášova dvora a vůbec monarchie, tak účel samotného díla. To bylo napsáno po krátkém pobytu na královském dvoře ve Vídni, původně pro uherského a českého panovníka. Když ten zemřel, vložil Brandolini své dílo do rukou Lorenza Medicejského, jenž jistě nebyl nepřátelský monarchickým myšlenkám. Dobou i prostředím svého zrodu se Brandoliniho dílo, i když bylo dokončeno až ve Florencii, zařazuje mezi humanistickou literaturu vznikající na středoevropském dvoře uherského a českého krále Matyáše Hunyadiho, zvaného Korvín. Společně s ostatními texty, mezi jejichž autory nalezneme především historiografy Antonia Bonfiniho a Pietra Ransana, ale i další italské humanisty tyjící z bohatství budínského (a vídeňského) královského dvora. Znovu se tak jasně ukazuje, že pronikání humanismu do střední Evropy nebylo založeno pouze na středoevropských učencích studujících v Itálii, ale také na pohostinnosti panovnických dvorů, a v první fázi zvláště toho uherského. Do jaké míry byl Matyáš Korvín ovlivněn politickými myšlenkami modernizujícího se Apeninského poloostrova, není lehké rozhodnout, ovšem jeho snaha o prosazení nelegitimního syna jako svého dědice může i na to ukazovat. Situaci mohl dobře znát z příkladu Ferrary, ale

41 — A . L. BRANDOLINI, Republics, s. 228, „DOMINICUS. Ita plane mihi nunc videtur. Nescio enim quo pacto, cum ego aliquid dico, meas maxime rationes probo easque verissimas esse iudico; cum contra te audio graviter copioseque disserentem, puerilia quaedam et ridicula dixisse videor, ita tu omnes rationes meas pervertis, mentem omnem immutas et mihi quaecunque vis e vestigio tua eloquentia persuades. MATTHAEUS. Istud quidem non mea eloquentia, sed partim optima tua mens, partim ipsius veri vis facit, quae quidem tanta est ut etiam invitos se cognoscere et fateri compellat. Sed habesne aliud quod pro hac re velis dicere?“ 42 — Tamtéž,s. 240–242, srov. též pozn. 34 na s. 285–286. 43 — Tamtéž, s. 252–256, „Rex enim illiteratus, ut vulgo rectissime dicitur, est asinus coronatus“ (s. 254). 44 — Tamtéž, s. 254.

240

45 — V italské humanistické literaturě srov. Q. SKINNER, Visions, sv. 2, s. 134–142. 46 — Srov. nástin těchto idejí v R. ANTONÍN, Ideální panovník, s. 11–54.

241

Hi!

i jiných italských dvorů; jeho vlastní levoboček se však královského žezla ve střední Evropě nedočkal. I když byly myšlenky italského humanismu a italské politické kultury díky mnohým italským učencům ve středoevropském prostoru přítomné, jejich reálné prosazení a fungování nebylo záležitostí rychlou, snadnou a v mnohých případech ani vítanou.

Hi!

JOHANN TSCHERTTE A JEHO KORESPONDENCE S WILLIBALDEM PIRCKHEIMEREM A ALBRECHTEM DÜREREM Jiří Glonek Vcelku nenápadný paleotyp uložený ještě nedávno mezi desetitisíci dalšími starými tisky Vědecké knihovny v Olomouci v sobě přes svou vnější fádnost (danou pozdější poměrně tuctovou barokní převazbou) ukrývá nejen zajímavý titul, ale zároveň demonstruje to, že mnoho knih může mít nesmírně zajímavé osudy. Onen svazek štrasburského vydání Ptolemaiovy Geografie z roku 1525 je totiž jedním z mnoha konkrétních důkazů o čilých kontaktech předních představitelů evropského humanismu, neboť odkazuje na přátelství a vzájemné kontakty tří pozoruhodných osobností, a sice Johanna Tschertteho (cca 1471–1552), Willibalda Pirckheimera (1470–1530) a Albrechta Dürera (1471–1528). Poslední dvě jmenované vrcholné osobnosti zaalpské renesance netřeba blíže představovat na rozdíl od postavy, jíž se míníme věnovat především. Osudy všech tří se měly protnout nejpozději roku 1522, leč řada indicií toto v odborné literatuře obvykle uváděné datum posouvá přinejmenším o několik let dříve. Johann Tschertte (též Johann Tzerte, Hans Tscherte, Jan Čert, Johannes Czerte) se patrně narodil v Brně roku 1471, i když

242

243

Jedinec a evropská společnost od středověku do 19. století Antonín Kalous – Jan Stejskal – Josef Šrámek (ed.)

Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci Olomouc 2014

Hi!

Recenzovali Mgr. David Kalhous, Ph.D. Mgr. Martin Elbel, M.A., Ph.D.

OBSAH 9

ÚVOD. Jedinec a evropská společnost od středověku do 19. století Antonín Kalous – Jan Stejskal – Josef Šrámek

ODDÍL I. Christianizace a středověké dějepisectví Edice Historie, sv. 2 Edici řídí doc. Mgr. Jan Stejskal, M.A., Ph.D.

15

Jana Michalčáková 29

Zpracování a vydání publikace bylo umožněno díky finanční podpoře udělené roku 2014 Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR v rámci Institucionálního rozvojového plánu, programu V. Excelence, Filozofické fakultě Univerzity Palackého v  Olomouci: Podpora publikační činnosti akademických pracovníků Filozofické fakulty Univerzity Palackého. Neoprávněné užití tohoto díla je porušením autorských práv a může zakládat občanskoprávní, správněprávní, popř. trestněprávní odpovědnost.

Relikvie svatého Anastáze Perského. Kult svaté hlavy a jeho pojetí v křesťanské tradici

Smrt svatého Olafa ve světle skandinávských pramenů Vladimír P. Polách

45

Christianizace Islandu pohledem domácí tradice Lenka Doová

67

Několik poznámek k osudu rukopisu č. 230 olomoucké kapitulní knihovny Ladislav Míča

97 Od hagiografie k  etnografii. Zpráva G. I. Novického o christianizaci Chantů Jitka Komendová

1. vydání Ed. © Antonín Kalous, Jan Stejskal, Josef Šrámek, 2014 © Univerzita Palackého v Olomouci, 2014 ISBN 978-80-87895-15-3

ODDÍL II. Olomoucké biskupství ve vrcholném středověku 115 Učenec a mnich mezi olomouckými biskupy Eva Svobodová 5

Hi!

Hi!

129 Nástup Bruna ze Schauenburka na biskupský stolec v Olomouci

289 Mezi minulostí a přítomností: Cherusk Arminius jako reformátor církve

Tomáš Somer

Jaroslav Miller

145 Kláštery olomoucké diecéze za episkopátu Bruna ze Schauenburka (1245–1281). Rajhradská kauza z roku 1255 Josef Šrámek 169 „Presentibus Vlrico de Costel et Iohanne de Wissenowe.“ K  problematice identifikace osob ve středověkých listinách David Novotný ODDÍL III. Pozdní středověk, renesance a humanismus 187 Počátky zhořeleckého městského dějepisectví Martin Barus 211 Úvaha o přátelství ve středověku Jan Stejskal 225 Království a  republika slepýma očima Aurelia Brandoliniho Antonín Kalous 243 Johann Tschertte a jeho korespondence s Willibaldem Pirckheimerem a Albrechtem Dürerem Jiří Glonek ODDÍL IV. Religiozita, propaganda a kultura v raném novověku 267 Konverze v luteránském pohřebním kázání z Magdeburku Radmila Prchal Pavlíčková

311 „A  tak mají báby rodícím ženám kazatelkyně býti.“ Duchovní rozměr v úloze porodních bab v českojazyčné babické literatuře raného novověku Hana Jadrná Matějková ODDÍL V. Kytice z dějin 19. věku 331 Historik a jeho pes aneb Neznámá tvář Bedy Dudíka Ema Tomášková 345 „[…] člověk musí chtě nechtě cestou trnovou, ba i křížovou kráčeti […]“ Letmý pohled do soukromého života Karla Jaromíra Erbena Jana Konvičná 357 František Jaroslav Kubíček  – liberální žurnalista na Moravě 60. let 19. století Lubomír Novotný 375 Vztah olomouckého arcibiskupa Theodora Kohna ke Skaličce u Hranic na Moravě Jitka Jonová 387 Od břehů Nilu na Hanou aneb Toskánský dar Olomouci Radek Podhorný 403 Prameny a literatura 457 Summary

6

7