Pece o dusi III

Technická univerzita v Liberci
Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická
Seminární práce
Péče o duši
Péče o duši jako úkol filosofie, jak ji chápu já
Jméno autora: Místo a datum zpracování:
Martin Knob Ve Vrchlabí 10. 6. 2014

Od té doby, co lidé přestali věřit v Boha, jsou ochotni uvěřit čemukoli."
G. K. Chesterton
Kde selhávají náboženství, objevují se kulty."
Daniel Bell
Úvod
Téma zadané práce je výbornou příležitostí, abych se přinutil zamyslet nad mnoha souvisejícími otázkami a odpověďmi na ně. Nakonec právě pro nový vhled do každodenní skutečnosti jsem si zvolil ke studiu obor humanitní vědy". Další motivací ke studiu je seznámení se s filosofií jako něčím co se hlásí k moudrosti. Svět mi až příliš často připadá, jako místo jež právě moudrost programově zavrhuje a lidé se tím opakovaně vrhají do absurdních životních i dějinných situací. Delegují vlastní odpovědnost za svá rozhodnutí, za výchovu dětí, za vlastní zdraví, to vše v naivním přijetí nabízených a nakoupených řešení, zaujímajíce pasivní postoje konzumenta světa.
Každý z nás se v určitém věku začne zabývat myšlenkami spojenými se základními otázkami lidského života, jeho smyslem a konečností. Postupně jsem se seznamoval s různými názory a hledal v nich odpovědi, jež by mě uspokojily. Žádný pohled mi však nepřinášel možnost bezvýhradného vnitřního ztotožnění. Ani vědecké, ani duchovní pohledy nenaplnily moje očekávání a dnes se snažím prokousat pohledem filosofickým a výsledek je zatím podobný.
Nakonec, pro každého z nás existuje jeho vlastní perspektiva a cesta, vždyť ve hře je především náš život a náš pohled na svět, jako individua.
Kde se vzala duše
Od úsvitu dějin je lidem souzeno vyrovnávat se s nejistotou pramenící z nevyzpytatelnosti a neovladatelnosti přírodních sil. A aby toho na chudáka človíčka nebylo málo, potýkal se s vlastním rozumem, s abstraktním myšlením, které je schopné vytvářet obrazy světa až za hranicemi reálného poznání. Aby se s touto nejistotou mohl vypořádat, stvořil si celou řadu obranných mechanismů. Dal se dvěma různými směry. Pokud mohl, využil svých schopností, přírodní úkazy poznával a poznatků využívá ke svému užitku (tedy, k tomu co za užitek považuje, dnes se stále častěji ukazuje i ke své zkáze), tam kde jeho možnosti narazí na hranice sil či poznání, nastupuje víra v něco mocnějšího, než je on sám. První mytologie se obrací k neuchopitelnému jako k oslovitelnému. Možnost komunikovat s mýtickým objektem přináší úlevu, snižuje nejistotu. Ke snižování nejistoty se budu ještě vracet, považuji ji za jeden z nejmocnějších fenoménů.
Ve stupni emancipace člověka v přírodním prostředí došlo k zásadnímu posunu chápání sebe sama už nikoliv jako součásti celku, ale jako jeho střed. Člověk se posunul do role pána tvorstva". Jako slabý tvor bez tesáků, drápů i jiných výjimečných tělesných schopností se dokázal pomocí nástrojů a sociální strukturou posunout na hierarchickém žebříčku na příčku nejvyšší. Ne však absolutně. Stále pociťoval mocné síly přesahující jeho schopnosti jak fyzické pro jejich překonání, tak i psychické pro jejich pochopení. Uloupil si tedy pro sebe část božství ve formě duše. Něco přesahujícího běžně vnímatelné, nabízející podíl na moci a věčnosti Bohů. Kromě nabytí propůjčené jistoty získal nový nástroj pro uplatňování vlivu. Nebylo nutné prosazovat moc silou či kupčením. Pokud se najde dostatečně mocná síla, je pozice prostředníka mezi nekonečnou mocí a běžnými smrtelníky tím nejúčinnějším nástrojem. Pokud se navíc dá přivlastnit právo výkladu Boží vůle, je o budoucnost kultu postaráno. Duše, náboženství a církve jsou velmi efektivní kulturní konstrukty, které v nejrůznějších formách tvoří tmel lidských společností, spoří energii udržováním vnitřní hierarchie a přináší tolik vyžadovaný čitelný řád. Jinými slovy snižuje nejistotu a zvyšuje předvídatelnost, jevy potřebné pro úspěšné fungování každé skupiny jednotlivců.
Sama duše je tudíž pojmenováním, zpředmětněním neuchopitelného. Všechny projevy lidského rozumu i vědomí jsou duší člověka a ještě víc. Veškeré funkce každé jedné buňky lidského těla jsou jeho duší. Ve svých hranicích a možnostech nekonečná, v trvání ohraničená. Je pouze naším rozhodnutím, jak se svojí duší naložíme. Obdrželi jsme ji jako dědictví předků. Od okamžiku početí roste a od téhož okamžiku, vynořená z potencionálního bytí do bytí reálného, počíná se odpočítávat čas k jejímu zániku. Existence duše, doba, která je nám dána k jejímu proměnění, je ohraničena funkčností našeho těla. Pokud udržíme v chodu hmotu, energii a duši, máme čas proměnit ji, vyslat dopředu časem. Dokonce je naší svobodnou volbou, jakou zvolíme cestu. Zda otiskneme sami sebe ve formě i obsahu prostřednictvím našich dětí nebo vytvoříme nějaké dílo uchopitelné dalšími generacemi. Věčná hmota a energie spolu s časově ohraničenou duší nejsou žádnou dualistickou konstrukcí, ale jediným a jedinečným celkem člověka. Neopakovatelnou individualitou vybavenou schopností sebeuvědomění a více či méně svobodnou vůli naplňovat vlastní představy seberealizace. Péče o duši pro mne tedy představuje péči o celého člověka bez opomíjení jakékoliv jeho stránky.
Jak o duši pečovat
Jestliže chceme poskytovat, případně vyžadovat nějakou péči, je nezbytně nutné respektovat potřeby objektu naší péče. Člověk má celou řadu potřeb, jimiž se podrobně zaobírají různé speciální obory. Počínaje potřebami fyziologickými přes např. sociální a konče těmi kulturními. Pokud vnímáme duši člověka, jako to, co jej definuje člověkem, potom po prostém odečtení jeho živočišné" části a potřeb z nich pramenících, máme předmět péče. Což samozřejmě nelze, naše tělesné potřeby jsou natolik provázány s těmi rozumovými a emočními, že jediným rozdělením by byla smrt.
Nezbývá tady než pečovat o celek. Začít je třeba tam, kde se člověku dostává prvotních impulzů, zpráv o okolí a možnosti orientace. Pokud je něco co bezprostředně následuje po ukojení základních fyziologických potřeb, pak je to snaha zbavit se pocitu nejistoty. Našim příchodem na svět končí období jistoty a bezpečí. Prostředí je nám rázem neznámé, v mnoha ohledech dokonce nepřátelské. Snahou jedince je potom prostřednictvím všech použitelných smyslů propátrat okolí a jeho poznáním nabýváme jistoty. Získávat informace, vyhodnocovat je a korigovat chování a postoje, to jsou elementární potřeby lidského vědomí. Nástrojem pro naplnění této potřeby je ukojení lačnosti po informacích. Jedna z definic informace (podle mého názoru velmi zdařilá a pro moje pojetí světa naprosto odpovídající) zní: informace je chápána jako míra snížení nejistoty o zprávě po přijetí této zprávy.
O současné době se často hovoří jako o době informační. Charakterizujeme dnešní globální společnost jako společnost informační. Z pohledu předchozí definice se jedná o značně posunutou interpretaci skutečnosti. Naše prostředí je zahlceno zprávami nikoliv informacemi. Dá se dokonce říci, že informací je vždy v účinném oběhu" jen tolik, kolik jsou lidé schopni přijmout a účinně zpracovat.
Abych se vrátil k tématu – péči o duši/člověka. Péče o jednu z bytostných potřeb, a vzhledem k následkům zanedbání jistě ne opominutelnou, o možnost svobodného přístupu k informacím. Naše životní prostředí není tvořeno pouze obecně proklamovanými atributy jako je ovzduší, vodstvo a vegetace, obklopuje nás také antroposféra. V podmínkách střední Evropy nás dokonce neobklopuje téměř nic jiného i krajina je přeměněná, ale to opravdu jen na okraj. Tento prostor nám o sobě nepodává zprávy stejně jako přírodní prostředí prostřednictvím pasivních úkazů vystavených schopnosti našich smyslů a následného zpracování. Naše okolí je intenzivně zamořeno agresivními a aktivními zprávami útočícími neustále na naše vědomí. Vzniká zde nepozorovaně nový fenomén, informační smog.
Co si pod pojmem informační smog představit. Jedná se o analogický výraz ke smogu v jednom jeho původním významu. Přesycení našeho prostoru informacemi, které mají většinou zcela zavádějící obsah, působením na vědomí, vzniká zcela nové působení na naši mysl, nová toxicita" informací v jednotlivých zprávách neobsažená, působící synergicky. Informace nás obklopují na každém kroku a těžko jejich vlivu nebo jen prostému působení, unikáme. Na každém rohu na nás útočí nápisy a změť obrazů a symbolů, všudypřítomná elektronická média nás atakují na každém kroku. Naše přirozená potřeba vnímat okolí a zajímat se o dění ve světě je soustavně zneužívána podsouváním účelových pseudo-informací. Tyto pseudo-informace rozhodně nesnižují nejistotu, naopak jejich primárním účelem je nejistotu vyvolat. Při bezprostředním působení na naše smysly nejsme schopni selektovat pseudo-informace a informace (dále budu používat pouze výraz informace, rozdíl je často závislý pouze na kontextu a testování je nutné neustále). Nejsme pro kontinuální verifikaci vybaveni dostatečnou kapacitou a mechanismy působení jsou přesně na tomto nedostatku založeny, na místo rozumového zpracování se spokojíme s emotivním. Ostatně vždy, když je naše vědomi přesyceno vjemy, přepne do emotivního režimu, další fází je ztráta schopnosti vůbec zprávy zpracovat. Tyto mechanismy jsme dnes schopni dokonce zobrazit v reálném čase a popsat funkčně. Rozjitření emocí, nejistota a nabízené řešení. A už nás mají, kde chtěli.
Nebezpečnost tohoto jevu spočívá především ve dvou důsledcích: Jednak se pro množství a nepřehlednost informací ztrácí podstatné v záplavě nepodstatného. Inflace hodnoty informací nečiní rozdíl mezi informací lživou, nepřesnou a pravdivou. Dalším nebezpečím je vytváření falešného obrazu světa. Dokonce vzniká mnoho virtuálních světů vykreslených pokřivenou nebo záměrně lživou, interpretací skutečnosti. Vzniká také dojem vlastní (ve smyslu osoby, národa i kultury) nadřazenosti a výjimečnosti vůči ostatním. Vládne falešný pocit, že celý svět se řídí stejnými pravidly a vzývá stejné hodnoty. Kdo ne je a priori méněcenný, zaostalý a je třeba jej civilizovat jakýmikoliv prostředky.
Důsledkem je nesprávné rozhodování v mnoha životních situacích, katastrofální důsledky jsou potom dalším potvrzením všeobecného spiknutí a dalším z důsledků je destruktivní pasivita jedinců. Oba tyto efekty jsou často cílem pro toho, kdo falešné informace pouští do oběhu. My sami potom vstupujeme do dobrovolného otroctví, neboť v takto vykonstruované skutečnosti se stáváme závislými na nabízených řešeních. Původce nesleduje svojí manipulací nic jiného než vlastní prospěch. Dalším nebezpečím způsobeným informačním smogem je časté vytváření obrazu nepřátelského světa a těžko uchopitelných struktur.
Jednou z příčin proč jsme pro manipulátory tak snadnou kořistí je naše vrozená touha po jistotách. Svět je příliš složitý a především příliš nestálý. Tempo změn, ve kterém se nacházíme, je natolik překotné, že udržení kroku je úkol pro celého člověka, což často převyšuje naše mentální schopnosti. Ať už je příčinou nedostatek intelektu, časová tíseň či pouhá lenost. Neustálá dynamika světa jen podporuje hodnotový relativizmus. Žijeme v jiném světě, než do jakého jsme se narodili, v jiném se vzděláváme a do jiného stárneme. Naše předchozí zkušenosti jsou neustále atakovány novými skutečnostmi, a to už vůbec neuvažuji o těch sdílených po předcích. Ty tam jsou doby, kdy předkové předávali svým potomkům těžce nabyté zkušenosti, aby mohli pokračovat tam, kde oni skončili. Smršť nových poznatků a technologií odsouvá do neupotřebitelna znalosti nabyté před několika desítkami let, natož pak před několika generacemi. To se týká především přístupu ke každodennímu životu. Jistě, hodnoty a postoje jsou trvalé a předatelné. Záleží však velmi na formě podání a celkovém kontextu. Tady jsme často zcela v koncích. Pokud nejsme dostatečně zakotveni v přítomnosti, nikdo nás nebude brát vážně. V historii našeho druhu generace lidí odcházely ze světa velmi podobného tomu, do něhož se narodily. Dějiny se obyčejných" lidí dotýkali minimálně, nabyté zkušenosti vytvořila tradiční model moudrého stáří". Kde jsou dnešní, z přítomnosti zmatení senioři, jejichž milosrdná selektivní paměť vykresluje staré zlaté časy" (další z mnoha tradičních bludů), jakou moudrou oporou asi mohou být pro mladší generaci.
Tak to máme hned dva důležité způsoby péče o duši. Rozvíjení schopnosti kritického myšlení, verifikace informací a zdravého skepticismu, současně s uchováním schopnosti přijímat měnící se svět v jeho dynamické podobě. Oboje je tak trochu proti přirozenosti člověka, tedy jeho biokulturní podstaty. V průběhu času si vytvořil dobře fungující mechanizmy, jak řešení obejít. Monopol na pravdivost měla církevní a ekonomická vrchnost", to snímalo z jednotlivce břímě rozhodování. Naopak, odchylky od obecných názorů se považovaly za herezi a jako takové byly eliminovány včetně nositele. Svobodné myšlení bylo výsadou privilegovaných a vyděděnců. Pokud se dogmata dostávají do kontradikce se zjištěnou skutečností, skutečnost se zastře či popře. Dnes se rozpor často osvětlí teologickou hermeneutikou nebo postmoderním relativismem.
Pro velkou část společnosti je náboženství jedinou alternativou k soustavné intoxikaci informačním smogem. K naší i své smůle se církve zabývají podružnými tématy nebo svojí radikálnosti soudobého člověka odrazují. To není otázka liberalizace církevního učení – církví je tolik, že není problém si vybrat přístup, který jedinci konvenuje, to je otázkou přesahu a zásahu do oblastí života pro náboženství neudržitelná. Je celá řada postojů, k nimž můžeme dospět na základě znalostí z mnoha vědeckých oborů, poučeni a akceptujíce realitu. Větší část populace velmi obtížně získává dostatek relevantních informací, nedisponuje dostatečnou schopností je vyhodnotit a tím pádem se se spoustou skutečností těžko vyrovnává. Fakt lidské smrtelnosti, nesamozřejmost vlastní existence, odpovědnost vůči sobě i ostatním, schopnost čelit nepřízni osudu" přinášeným náhodnými událostmi, pokora vůči světu, lidem i přírodě, pocit sounáležitosti, to jsou témata řešitelná na emociální úrovni náboženstvím. To je cesta pro zvýšení kvality života napříč kulturami. Náboženství, a zvláště ta monoteistická, často preferují odlišné ambice, alespoň se tak z vnějšku jeví.
A smysl toho všeho …
Mnoho mýtů vychází ze základního bodu, chaosu či entropie a další děje vedou z tohoto stavu pryč. Stejně tak se člověk snaží zorientovat v okolním světě. Od neuspořádanosti k uspořádanosti, od nejistoty k jistotě. Fylogeneticky i ontogeneticky spějeme ke schopnosti využívat stále více osvojených poznatků a zároveň před sebou vidíme nové nezodpovězené otázky.
Smyslem všeho by měl být člověk. Ne nějaký ideální, žádný nadčlověk ani žádná kolektivistická nestvůrka vyšlechtěná sociálním inženýrstvím. Člověk jaký je. Společnost se skládá z bytostí mnoha schopností a tak je to zřejmě správné (pokud by byl boží plán nebo smysl evoluce v něčem jiném měli bychom všichni těla jako Afrodíté a Adónis a IQ 160). Každá tato bytost má své místo mezi ostatními, svět má nějaký přirozený řád a na nás je poznat jej a kultivovat. Kultivovat, nikoliv vyvracet a nikoliv prefabrikovat do utopické podoby. Nehledat universální pravdy, ale universální hodnoty a především se postavit všem snahám o uloupení moci nad naším vědomím.

4
Martin Knob Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická


1




a) smog" se objevuje na samém počátku 20. století a označuje smoke and fog nad Londýnem a průmyslovými městy. Příčinou bylo především spalování síry z uhlí v kombinaci s vodní parou (mlhou)
b) Později, ve 40letech se objevil v tzv. Los Angeles smog" fotochemický smog vznikající působením slunce na dusíkaté emise spalovacích motorů a uhlovodíky ve znečištěném ovzduší. Reakcí vnikají nové látky s výrazně negativními vlivy na organismy, toto se blíží i mojí přenesené představě.