Filosofický časopis
ročník 62
2014/5
675
Pojem „common sense“ u Thomase Reida Petr Glombíček Filozofická fakulta Ostravské univerzity, Ostrava Filosofický ústav AV ČR, v.v.i., Praha
[email protected]
Thomas Reid je v dějinách filosofie zapsaný jako hlava skotské školy common sense z osmnáctého století, resp. jako jeden ze tří výtečníků, které Kant v Prolegomenech kárá za nepochopení Humovy skepse, jež mělo spočívat právě v zaklínání se common sense v opozici proti Humovu géniu. Reidovi se tak nejčastěji dostává pozornosti právě v tomto kontextu. Následující text objasní ústřední pojem Reidovy filosofie, tedy common sense. Kupodivu nejde o triviální zadání. Jak říká asi nejvýznamnější současný znalec Reidovy filosofie, Nicolas Wolterstorff, Reidův pojem common sense je sice velmi zajímavý, zároveň ale naprosto zmatený.1 Podle Wolterstorffa si totiž Reid základní pojem své filosofie neujasnil.2 Původně jej prý používal, když mluvil o prvních principech usuzování. Takové použití je relativně jasné a jednoduché, nicméně nehraje podle Wolterstorffa v Reidově filosofické soustavě prakticky žádnou roli. Pod vnějším tlakem prý Reid později přišel s pojetím principů common sense jako toho, co běžně bereme jako hotovou věc. Taková koncepce je originální a důležitá, nicméně ji Reid údajně nikdy nebyl schopen formulovat s potřebnou precizností. Wolterstorff na Reidových vlastních příkladech ukazuje, jak si u každého z jím uváděných principů musíme vybrat, zda jej chápat jako příklad principu, kterým se řídíme při uvažování, nebo jako příklad pravidla, podle kterého lze určit konkrétní první principy jednotlivé osoby. V prvním případě však nepůjde o výrok, o kterém by se dalo plausibilně tvrdit, že mu všichni 1 “In fact it’s my judgment that his doctrine of common sense is the least carefully formulated part of his philosophy – though also one of the most interesting and creative parts.” Wolterstorff, N., Reid on Common Sense. In: Cuneo, T. – Woudenberg, René van (eds.), Cambridge Companion to Thomas Reid. Cambridge, Cambridge University Press 2004, s. 78. 2 “Sometimes he thinks of the principles of common sense as first principles of our reasoning; at other times he thinks of them as things taken for granted in the living of our everyday lives.” Tamtéž, s. 82.
676
Petr Glombíček
bezprostředně věří (protože většině z nás nikdy ani nepřišel na mysl). Stejně tak ve druhém případě získáme jen vzorce bezprostředních přesvědčení jednotlivých osob, nikoli něco společensky sdíleného.3 Proti této Wolterstorffově interpretaci však kupříkladu Michael Pakaluk namítá, že Reid svůj pojem common sense bez větších nedorozumění sdílel s dalšími filosofy skotské školy, přičemž se nedomnívali, že jde o nějaký objev, nýbrž ho považovali za připomínku čehosi tradičního.4 Pakaluk také poukazuje na Reidovo naturalistické zaměření. Reid podle něj hodlal přispět k vědeckému zkoumání lidské mysli, a to vytvořením jejího modelu. A principy common sense Reid zkrátka považoval za základní prvky takového modelu. Reid údajně doufal, že analýzou založenou na pozorování a srovnávání, nejen introspektivním, ale především empirickém, včetně sledování analogií ve struktuře jazyků, modelů chování a kultur, dospěje právě k těmto základním prvkům mysli, a získá tak model, který nahradí modely skeptické a idealistické ( jež pro Reida představovaly aktuální alternativy). Pakaluk sice Reida vykresluje velice sympaticky, ale Wolterstorff – na rozdíl od něj – své námitky zakládá na detailním rozboru primárních textů. Abychom mohli věc rozhodnout, musíme Wolterstorffa napodobit a připomenout nejen celkový záměr Reidova filosofování a metodu, kterou jej naplňuje, ale především vzít v potaz jeho konkrétní definice, příklady a vysvětlení daného pojmu a také případy jeho použití ve vlastních textech.
Věda o mysli V základních otázkách panuje všeobecná shoda. Reid skutečně navazuje na novověkou snahu vybudovat vědu o mysli. Stejně jako Hume by očividně rád dosáhl v případě mysli téhož, co se Newtonovi podařilo ve fyzice.5 A když hovoří o vybudování vědy, míní tím axiomatický systém, který by skutečně měl podobu modelu lidské mysli.6 V takové soustavě se počítá s prvními principy, tzv. axiomy. Reid (podobně jako třeba Kant na začátku první Kritiky) připomíná, že podmínkou rozvoje každého odvětví poznávání musí být právě jeho usoustavnění do podoby axiomatické deduktivní soustavy.7 Stejně jako pro řadu jiných filosofů, také pro Reida zde představuje vzor Eukleidova práce v matematice, potažmo pak Baconova, a hlavně Newtonova práce v pří3 Tamtéž, s. 91-95. 4 Pakaluk, M., A defence of scottish common sense. Philosophical Quarterly, 52, 2002, No. 209, s. 564-581. 5 Hume, D., Zkoumání o lidském rozumu. Přel. Josef Moural. Praha, Svoboda 1996, s. 32-33. 6 Reid, T., Essays on Intellectual Powers of Man. Ed. D. Brookes. Pennsylvania, The Pennsylvania University Press 2002, s. 39. 7 Tamtéž, s. 40-41 a také s. 457-459.
Pojem „common sense“ u Thomase Reida
677
rodovědě. Zvlášť pak zmiňuje Aristotelovo usoustavnění logiky.8 Platnost poznatků každé výsledné vědy odpovídá platnosti jejích axiomů. Reid ovšem netrvá na tom, aby axiomy každé vědy byly platné nutně a všeobecně. Příkladem je právě Newtonova fyzika, u níž je podle Reida v zásadě možné, aby se někdy v budoucnu od základů změnila, pokud se najdou protipříklady proti jejím prvním principům – s čímž podle něj počítal i sám Newton.9 A právě v Reidově modelu by měly tzv. principy common sense hrát roli prvních principů, tj. axiomů. V tomto kontextu také dává smysl mluvit o principech common sense jako o principech, na kterých se zakládají úsudky. Nejde totiž primárně o úsudky pozorovaných subjektů, nýbrž o úsudky badatele o způsobu, jímž tyto subjekty své úsudky utvářejí. To, co Wolterstorff správně identifikuje jako první z obou užití termínu „principy common sense“, tedy hraje v Reidově filosofii zásadní roli a rozhodně nejde jen o nějakou floskuli povrchně odkazující na pojetí vědy sdílené filosofy již od Aristotela. Principy common sense jsou v tomto ohledu obdobou zásad, které formuluje ve své první Kritice Reidův slavnější německý současník Kant, nebo tzv. věčných pravd, s nimiž pracuje kupříkladu už oficiální otec novověké filosofie Descartes. Díky této analogii také snadno pochopíme druhý typ použití výrazu „principy common sense“. Jde-li o axiomy systému, který modeluje lidskou mysl, pak je nasnadě, proč bychom je měli brát jako výroky, které lidé berou v běžné praxi jako hotovou věc: jde o presupozice lidského myšlení. Reid se zároveň od Kanta i Descarta liší jednak explicitní důslednou snahou o vytvoření ideálu vědecké teorie jako axiomatického systému, jednak svým naturalismem, v rámci kterého se snaží svá tvrzení zakládat na pozorování společných rysů chování napříč kulturami, a to zeměpisně i historicky, včetně sledování gramatických struktur jazyků. Je ovšem třeba říci, že tato jeho snaha je spíše programová, deklarativní – marně bychom u Reida hledali četná usoustavněná konkrétní antropologická pozorování nebo serióznější empirickou lingvistiku. Avšak hlásí se opakovaně a jednoznačně k takovému zkoumání jako ke kritériu posouzení platnosti výsledné teorie o mysli.10 Jeho příklady principů common sense proto musíme chápat jako pokus nabídnout hypotézu, jež je zcela otevřená falzifikaci ve světle empirické evidence, nikoli jako domnělý objev apriorní struktury myšlení, jaký se zdají předkládat Kant nebo Descartes. Reid je ovšem také přesvědčený fundacionalista, takže podle něj taková struktura musí v nějakém smyslu existovat – fakticky ovšem nejspíš pouze jako ideál, k němuž míří empirický výzkum.11 8 9 10 11
Tamtéž, s. 457 n. Tamtéž, s. 456. Viz např. výše zmíněný příklad s možnou revizí newtonovské fyziky. Takové pojetí mimochodem podle všeho vůbec nevylučuje možnou proměnlivost hledané struktury.
678
Petr Glombíček
Zvláštní zmínku si zaslouží to, čemu Reid říká „reflexe“: třetí zdroj poznatků o mysli – vedle sledování obecných rysů chování a společných prvků v jazykových strukturách. Reid své pojetí reflexe odlišuje od Lockova. Připomíná, že Locke obvykle (nikoli však důsledně)12 chápe reflexi jako „pozornost mysli, již věnuje svým vlastním operacím a tomu, jaké jsou“, a poukazuje na synonymii takového pojetí s pojmem vědomí.13 Tímto způsobem, jak říká Reid, skutečně získáváme pojem operací své mysli, jež takto chápeme jako výhradní předměty vědomí. Reflexe v tomto smyslu je tím, co bychom dnes nazvali introspekcí. Chápeme-li reflexi jako Locke, pak můžeme podle Reida (společně s Lockem) říci, že všechny ideje máme ze smyslu nebo z reflexe. Takové pojetí je však podle Reida omezené. Běžně totiž přece používáme termín „reflexe“ šířeji, totiž tak, že se netýká jen vědomí, ale také jiných operací mysli. „Reflektujeme, když si vzpomínáme, resp. vyvoláváme si minulost a pozorně ji přehlížíme. Reflektujeme, když definujeme, když rozlišujeme, když soudíme, když usuzujeme, ať už se to týká věcí materiálních, nebo intelektuálních.“14 V tomto smyslu je podle Reida reflexe výhradním zdrojem všech našich rozlišených a přesných pojmů věcí. První pojmy materiálních věci sice získáváme vnějšími smysly a první pojmy operací naší mysli vědomím, ale takové pojmy nejsou ani jednoduché, ani jasné. Jasné a rozlišené pojmy můžeme získat, až když si takto nabyté první pojmy připomínáme, pozorně je zkoumáme a srovnáváme je s jinými věcmi.15 A získáváme tak také pojmy, jež se netýkají předmětů smyslů nebo operací naší mysli, a nejsou tedy idejemi smyslovosti nebo reflexe v lockovském smyslu. Nicméně jsou idejemi reflexe – chápané zkrátka jako uvažování s odstupem od zkoumaného předmětu. Příklad nabízí Reid hned vzápětí, když mluví o ideji trvání, kterou podle něj nemůžeme získat bez paměti a vlastně ji získáváme právě vzpomínkou na minulou následnost, jež případně přechází do přítomné následnosti.16 Lockovský přístup je pro něj také v této věci názorným příkladem zneužívání jazyka filosofy, resp. jejich odchylek od common sense. V běžném životě a jazyce (v obou případech Reid používá adjektivum common) nepotřebujeme odlišovat smyslové vnímání od paměti. A když filosofové obojí odliší, dají se snadno svést k marginalizaci role paměti.17 12 Reid, T., Essays on Intellectual Powers of Man, c.d., s. 269: “Mr. Locke ... sometimes to have fallen unaware into the common sense of the word; and by this ambiguity his account of the origin of our ideas is darkened and preplexed.” 13 Srv. tamtéž, s. 58 nebo s. 421. 14 Tamtéž, s. 269. 15 Tamtéž. 16 Tamtéž, s. 270. Srv. tamtéž, s. 543, kde se obdobně mluví o získání pojmu usuzování (reasoning). 17 Tamtéž, s. 271.
Pojem „common sense“ u Thomase Reida
679
Díky vědomí tedy podle Reida s jistotou poznáváme existenci svých přítomných myšlenek a pocitů a díky paměti existenci těch minulých.18 Při smyslovém zakoušení samotném ovšem leckdy nedáváme z různých příčin dostatečný pozor, takže je zapotřebí právě reflexe – musíme si totiž zakoušené připomínat a věnovat mu řádnou pozornost.19 Vědomí ( jakožto lockovský vnitřní smysl) je přece v neustálém proudu, který takovou činnost při aktuál ním zakoušení znemožňuje.20 Vědomí tedy složité operace neanalyzuje, nerozkládá je na části a netřídí je podle obecných označení. K tomu je zapotřebí právě reflexe.21 A reflexe v tomto smyslu (který pro Reida zahrnuje také prosté vnímání, přinejmenším v případě zdravého dospělého – proto o ní mluví také jako o jakési intuici) je vždy už souzením.22 Tato schopnost reflexe není podle Reida přirozená v tom ohledu, že by ji měli vždy všichni ve stejné míře. Opakovaně kupříkladu připomíná, že ji postrádají malé děti. A dokonce ji podle něj většina lidí nikdy zásadně nerozvine, což má za následek jejich závislost na druhých, od nichž přebírají své (často zmatené a nejasné) pojmy a názory.23 Rozvíjení reflexe coby dobrovolné činnosti totiž vyžaduje cvik a zvyk.24 Takto pojaté reflexi slouží podle Reida ony dva výše zmíněné další zdroje poznání, totiž zohlednění struktury jazyka a chodu lidského jednání.25 Nacházíme-li společný prvek ve struktuře všech jazyků, můžeme prý oprávněně usuzovat, že jde o výraz společné příčiny, tedy o společný (common) pojem nebo cit.26 Stejně je tomu se vzorci chování, jež pozorujeme napříč lidskými společenstvími v prostoru a čase.
Vztah teoretického postoje k běžné praxi Tolik o roli principů common sense v Reidově cílové vědě o mysli. První principy se ovšem podle Reida skutečně vyskytují také v běžné (tak říkajíc „předvědecké“) praxi. Jak náš autor říká, abychom se mohli věnovat nějakému vědnímu odvětví, „musíme dospět do věku chápání, vycvičit si úsudek a další mohutnosti mysli. Člověk si musí vytvořit názory a principy, jimiž se sám v životních záležitostech řídí. Některé z těchto principů jsou společné všem lidem, jsouce o sobě zřejmé a tak nezbytné pro vedení života, že bez nich člo18 Tamtéž, s. 42. 19 Tamtéž. 20 Tamtéž, s. 420-421. 21 Tamtéž, s. 421. 22 Tamtéž, s. 422. 23 Tamtéž, s. 59. 24 Tamtéž. 25 Tamtéž, s. 56-57. 26 Tamtéž, s. 56.
680
Petr Glombíček
věk nemůže žít a jednat podle pravidel běžné rozvahy. Všichni lidé s běžným chápáním se na takových principech shodují a člověka, který je popírá či zpochybňuje, pokládají za blázna nebo za někoho, kdo postrádá common sense.“27 Takové principy očividně nemusejí být setrvale přítomny ve vědomí ani nemusejí být vytvořeny či přijaty vědomě. Uvědomujeme si je (a explicitně je formulujeme), až když někdo jedná způsobem, který určitému souboru principů odporuje, případně tyto principy popírá, pokud na ně dojde řeč. O podobném člověku bychom podle Reida řekli, že postrádá common sense. Principy, které musí přijímat běžný dospělý, přitom nejsou jednoduše totožné s principy výše probírané vědy. Vědecké bádání podle Reida sice má (a musí) z common sense vycházet, ale vědecká práce podle něj přinejmenším může common sense v odůvodněných případech překračovat. Nanejvýš můžeme Reidovi připsat tezi, že common sense zůstává vztažným bodem, podle něhož vědecké závěry kontrolujeme.28 Práce vědce tedy spočívá mimo jiné v objevování principů, které nepatří k výbavě běžného dospělého – nicméně jestliže principy objevené při vědeckém bádání odporují běžným principům, je namístě mít se na pozoru. Důkazní břemeno v takovém případě podle Reida leží na badateli, nikoli na obyčejných lidech.29 Všeobecně se má za to, že jedním z hlavních Reidových cílů bylo vyvrácení skepticismu. A hlavně v rámci boje se skepticismem polemizuje Reid s dobovým idealismem. Právě idealismus v podobě, s jakou přišli Descartes a Locke, je totiž podle Reida zdrojem moderního skepticismu, resp. tento skepticismus je jenom domyšlením karteziánských a lockovských východisek.30 A jako je pro Reida skepticismus jen důsledným idealismem, tak je pro 27 Tamtéž, s. 39. 28 Common sense by zde hrál v tomto ohledu stejnou roli, jakou obecně přijímané názory (ta endoxa) hrají podle Aristotelových Topik. 29 Při kritice dobové filosofie mysli Reid mj. poukazuje na pohrdání a výsměch, jakého se jí dostává od rozumných lidí (sensible men). Příčinou je podle něj snaha zastánců moderní filosofie překračovat meze její pravomoci, což vede k tomu, že se dostává do sporu s common sense. Podle Reida odmítat tribunál common sense znamená odmítat posuzovat věci rozumem. Moderní filosofie podle něj musí svůj spor s common sense prohrát, protože common sense je na ní nezávislý, zatímco ona jej potřebuje jako svůj kořen, z něhož roste a žije. (Reid, T., Inquiry into Human Mind on the Principles of Common Sense. Ed. D. Brookes. Edinburgh, Edinburgh University Press 2000, s. 19.) Když třeba Hume chápe lidskou mysl jen jako sled idejí a dojmů, jde proti „common apprehensions of mankind“, jeho koncepce je absurdní a v rozporu s lidským common sense. Nejde však o projev omezenosti (defect of understanding), nýbrž naopak o výstřelek intelektuální subtilnosti. Takové koncepce podle Reida bývají inspirativní a leckdy geniální. A závěry v nich obvykle vyplývají z premis (tamtéž, s. 32-33). Nicméně, když obyčejný člověk uslyší filosofa tvrdit, že vůně není něco v rostlinách, nýbrž pouze v mysli, bude si myslet, že žertuje nebo se zbláznil. Když dojde k rozporu filosofie s common sense, je podle Reida vinen filosof. Pokud používá slova v běžném významu, pak jsou jeho řeči bláznivé. A pokud se od běžného významu odchyluje, aniž by si toho všiml nebo na to ostatní upozornil, pak zneužívá jazyk a dělá podle Reida filosofii ostudu (tamtéž, s. 39). 30 Reid, T., Essays on Intellectual Powers of Man, c.d., s. 148, také s. 121-127 aj.
Pojem „common sense“ u Thomase Reida
681
něj idealismus názorným příkladem spekulativního či revizionistického přístupu typického pro filosofii. Stručně bychom mohli s Reidem říci, že naše myšlení a pojmová výbava jsou přizpůsobeny běžné praxi, nikoli zevrubnému poznávání pravdy.31 Důkladnější bádání přece často vede k opravám běžných názorů a subtilnější práci s pojmy, jež může vést k vytváření pojmů nových.32 Nicméně všechna odhalení skutečné povahy věcí mohou být podle Reida nanejvýš zjemněním běžného pojmosloví. Jazyk teoretiků se podle něj nesmí – a vlastně ani nemůže – odpoutat od běžného jazyka, natož se s ním dostat do sporu. A už vůbec není možné bádáním nabytý teoretický náhled s jeho pojmovým aparátem jednoduše nadřadit běžnému postoji. Legitimita pojmosloví teorie je totiž podle Reida vždy odvozena z běžného pojmosloví, takže případné spory se řeší ve prospěch běžného postoje, pokud se neukáže, že je lze analyzovat jako pouhá nedorozumění, nebo pokud se neukáže, že nejde – moderně řečeno – o spor pojmových rámců, nýbrž o spor empirický, který může být důsledkem srážky nového objevu se zakořeněným předsudkem Bez ohledu na detaily, natož na platnost načrtnutého stanoviska je snad nyní místo tzv. principles of common sense v Reidově filosofii jasnější. Hrají dvojí roli – jednak jsou předmětem zkoumání, jednak jsou kritérii smysluplnosti. Za prvé, pojednávat systematicky o myšlení či o mysli podle výše uvedeného přece do značné míry znamená specifikovat takové principy. Ty jsou pak podle Reidova pojetí vědy axiomy, ze kterých se odvozuje každá věta vědy o mysli. Zároveň jsou prvními principy, kterými se v běžném životě prakticky řídí zkoumané subjekty, resp. berou je jako hotovou věc. A za druhé, vyvrácení skepticismu jako příkladu módního spekulativního tlachání vyžaduje možnost poukázat na nepochybný princip, se kterým je skeptik v rozporu. Reid určitě nechápe principy common sense jednoduše jako výroky, kterým všichni (případně, všichni normální dospělí Západoevropané jeho doby) věří. Jde podle něj ovšem o výroky: „jimž věřit nás vede založení naší přirozenosti“,33 resp. nemusíme takový výrok tvrdit, stačí, že mu věříme, pokud jej tzv. aprehendujeme. Aby však takto chápaná přirozenost (resp. ona aprehenze) dosáhla svého, musí být podle Reida splněny nejméně tři podmínky: 1) musíme být (přinejmenším) duševně zdraví dospělí, 2) musíme danému výroku přesně rozumět, 3) musíme k němu přistupovat bez předsudků.34 Tepr31 Tamtéž, s. 217. 32 Viz např. tamtéž, s. 27, kde je řeč o věcných rozlišeních, jimiž se obvykle nezabýváme, protože je v běžném životě nepotřebujeme. 33 Reid, T., Inquiry into Human Mind on the Principles of Common Sense, c.d., s. 33 (“which the constitution of our nature leads us to believe”). 34 Reid, T., Essays on Intellectual Powers of Man, c.d., s. 452-453 a s. 461.
682
Petr Glombíček
ve tehdy a jen tehdy pro Reida naše aprehenze daného výroku stačí k tomu, abychom byli oprávněně přesvědčeni o jeho pravdivosti, a naše přesvědčení o pravdivosti takového výroku znamená, že jde o hledaný princip. Jak vidno, principy common sense rozhodně nejsou výroky, kterým fakticky věří všichni členové nějakého společenství – nanejvýš jde o výroky, kterým by věřit měli (a to čistě na základě porozumění jejich významu). Reid si je nepochybně vědom, že lidé se často dostávají do sporu s různými výroky, které jsou podle něj principy common sense – koneckonců, jeho texty jsou do značné míry motivovány snahou na jedné straně předcházet lidovým předsudkům a na straně druhé zamezit filosofickým spekulacím. Oba typy rozporů jsou pro něj případy rozporu s principy common sense. Zároveň je Reid přesvědčen, že existují výroky presuponované jak v myšlení a jednání spekulativních filosofů, tak v myšlení nevzdělaných tmářů i běžných rozumných lidí. Když tedy Wolterstorff tvrdí,35 že Reidovo vymezení principů common sense je nejasné, protože interpretuje Reida jako někoho, kdo tvrdí, že principům common sense každý věří (bez bližšího určení), mýlí se. Ani další chybu, kterou v této souvislosti Reidovi vyčítá – totiž nerozlišování propozičních postojů věření (believing) a braní něčeho jako hotové věci (taking for granted) – není třeba brát vážně. Především, Reid běžně nemluví o principech common sense jako o něčem, čemu věříme. Pokud se u něj v této souvislosti slovo „believe“ objeví, je to v v kontextu výrazu „nature leads us to believe“, což je elegantní způsob, jak říci, co to znamená brát něco oprávněně jako hotovou věc. Bereme-li totiž nějaký výrok jako hotovou věc, pak k tomu, abychom k němu zaujali propoziční postoj věřit, stačí, aby tento výrok v našich očích obstál, když si povšimneme, že k němu běžně zaujímáme propoziční postoj brát jako hotovou věc. Podívejme se na příklad: „Jsou-li zde jisté principy (a já myslím, že jsou), k přesvědčení o nichž nás vede to, jaká je naše přirozenost, a jež nutně bereme za hotovou věc v běžných životních záležitostech, aniž jsme s to je odůvodnit, pak jsou tím, čemu se říká principy common sense, a to, co jde zjevně proti nim, se nazývá absurdním.“36 Reid zde říká, že principy common sense jsou výroky, jež nedokážeme odůvodnit, nicméně a) naše přirozenost je taková, že nás vede k tomu, abychom jim věřili, a b) v běžných životních záležitostech je bereme jako hotovou věc. 35 Wolterstorff, N., Reid on Common Sense, c.d., s. 91 (také s. 88). 36 “If there are certain principles, as I think there are, which the constitution of our nature leads us to believe, and which we are under necessity to take for granted in the common concerns of life, without being able to give a reason for them; these are what we call the principles of common sense; and what is manifestly contrary to them, is what we call absurd.” Reid, T., Inquiry into Human Mind on the Principles of Common Sense, c.d., s. 33.
Pojem „common sense“ u Thomase Reida
683
Za běžných okolností je tedy bereme jako hotovou věc. Za jakých specifických podmínek těmto principům podle Reida přímo věříme, jsme si vysvětlili výše. Principy common sense jsou tedy podle něj ty zásady presuponované naší běžnou praxí, kterým za výše vyložených podmínek (stručně: když jim rozumíme a přistupujeme k nim bez předsudků) věříme. Mimochodem, na příkladu z předchozího odstavce je také vidět, jak slabě je podložená Wolterstorffova teze o vývoji Reidova pojetí principů common sense. Ve své první větší filosofické práci Inquiry into Human Mind z roku 1764 totiž Reid očividně mluví o principech common sense stejně jako o víc než dvacet let později ve zralých Essays on Intellectual Powers. Plausibilnější je interpretovat Reida tak, že principy common sense pro něj hrají svou roli v běžné praxi, aniž by musely být předmětem explicitního přesvědčení. Prvním principem tak je kupříkladu Reidem zmiňovaná „existence každé věci, které si jsem vědom“37 v podobě obecného pravidla, nikoli v partikulární podobě „existuje židle, na které právě sedím“. Když Reid rozlišuje výroky o sobě zřejmé od výroků, kterým věříme na základě odvození z jiných výroků, mluví sice také o principech common sense, ale v kontextu axiomatického modelu mysli, resp. v rámci běžné představy o výsledku vědeckého bádání.38 Připisovat mu tezi, že prvními principy, resp. principy common sense jsou všechna jednotlivá bezprostřední smyslová přesvědčení, je přinejmenším zbytečné, přestože tato přesvědčení samozřejmě splňují Reidovu podmínku, že když jim věříme, činíme tak bezprostředně, nikoli inferenčně. Tato podmínka je pro něj sice nutná, nikoli však postačující. A těmto výrokům rozhodně nevěříme jen díky jasnému a rozlišenému aprehendování jejich smyslu. Koneckonců, vždyť v takovém případě bezprostředně neaprehenduji výrok o existenci židle, na níž právě sedím, nýbrž nanejvýš samu židli. A vzhledem k Reidově silně realistické teorii vnímání má v případě takového bezprostředního smyslového zakoušení sotva smysl mluvit o aprehenzi, přestože ji lze identifikovat jako složku takového vjemového soudu.39 Pro Reida by šlo o jeden z typických omylů ohledně aprehenze či pojímání. Jak výslovně uvádí: „Při zakoušení ani smyslovém vnímání okolních předmětů nejde o prosté aprehendování. K obojímu patří souzení a přesvědčení, jež nemají s prostým aprehendováním nic společného.“40 Jednotlivá přesvědčení založená na bezprostředním smyslovém vnímání tedy nemohou v Reidově filosofii hrát roli principů common sense. Konec37 Reid, T., Essays on Intellectual Powers of Man, c.d., s. 470. 38 Tamtéž, s. 39. 39 Aprehendovat v Reidově slovníku znamená mít pojem, mít ideu, chápat; obecně jde o postoj, který neimplikuje existenci obsahu. Viz např. tamtéž, s. 24, 65, 295-311, 325-327. 40 “Neither sensation, nor the perception ox external objects, is simple apprehension. Both include judgement and belief which is excluded from simple apprehension.” Tamtéž, s. 326.
684
Petr Glombíček
konců, podle Reida si přece taková partikulární bezprostřední přesvědčení vynucují, abychom jim přitakali, takovým způsobem, že s nimi vůbec nemá smysl spojovat podmínky, za jakých si podle Reida náš souhlas vynucují principy common sense: nemusíme k nim přistupovat bez předsudků ani nemusíme jasně rozumět jejich obsahu, ba dokonce nemusíme být ani svéprávní.
Common sense Přejděme nyní konečně od výkladu Reidova pojetí principů common sense k interpretaci samotného jeho pojmu common sense. Z toho, co jsme si zatím řekli, je zřejmé, že výraz „common sense“ v Reidových textech neoznačuje soubor přesvědčení, která by sdíleli všichni členové nějakého společenství, ani neoznačuje principy, kterými by se řídila přesvědčení členů tohoto společenství. To druhé víceméně odpovídá Reidově používání termínu „principles of common sense“. Nicméně common sense samotný není s těmito principy totožný. Nejde vůbec o žádný soubor přesvědčení, soudů, výroků nebo vět. Co vlastně je sám common sense, říká Reid kupodivu, jak uvidíme vzápětí, velice jasně. Podle jeho výkladu jde o takovou míru schopnosti soudit na základě smyslů, jakou potřebujeme, abychom byli svéprávní, tj. odpovědní za to, co činíme. Tato vlastnost z nás dělá ty, s nimiž lze hovořit a obchodovat, resp. dosahovat dohod. Slovo „common“ označuje právě tuto běžnou míru. Slovo „sense“ podle Reidova explicitního výkladu skutečně označuje zkrátka smyslovost – smyslové vnímání, smysly, resp. jejich jednotu či tzv. společný smysl. Možné nedorozumění zde pole Reida ( jako obvykle) pramení z pomýleného zacházení se slovem „sense“ ve filosofii. Filosofové údajně dělali soustavně tu chybu, že slovem „sense“ označovali čistě pasivní schopnost přijímat určité typy podnětů. Tuto schopnost chápali jako cosi naprosto odlišeného od schopnosti soudit, která teprve přistupuje ke smyslovým údajům aktivně – srovnává je mezi sebou a navzájem je skládá. Reid ovšem tvrdí, že v běžné řeči je smyslové vnímání se souzením propojeno podstatně úžeji. „Smyslovost“ a „soudnost“ pro něj nejsou dva rozdílné významy anglického „sense“. „Rozumný člověk je soudný. Zdravý rozum je zdravá soudnost. Nesmysl je to, co se zřejmě příčí zdravému soudu. Zdravý rozum je takový stupeň soudnosti, jaký sdílejí lidé, s nimiž dokážeme rozmlouvat a obchodovat.“41 41 “Man of sense is a man of judgment. Good sense is good judgment. Nonsense is what is evidently contrary to right judgment. Common sense is that degree of judgment which is common to men with whom we can converse and transact business.” Tamtéž, s. 424. Viz také Reid, T., Inquiry into Human Mind on the Principles of Common Sense, c.d, s. 33; přesná citace výše v poznámce č. 36.
Pojem „common sense“ u Thomase Reida
685
Musíme si dát pozor, abychom Reidovi nepřipsali příliš silné stanovisko. Podle všeho totiž nepokládá smyslovost jednoduše za synonymní se soudností. Přinejmenším oblast nutných pravd se zdá nezávislá na smyslovosti. V tomto ohledu se Reid s filosofickou tradicí shodne: smysly nám mohou říci, jak se věci mají, nikdy však nám nemohou říci, že se nemohou mít jinak. Proto také Reid spojuje common sense s common prudence, tedy s praktickou rozumností, jejímž oborem je tradičně to, co je nahodilé.42 Na druhé straně Reid do smyslovosti zahrnuje také tzv. vnitřní smysly, včetně vkusu (smyslu pro krásu) a svědomí (morálního smyslu), a ovšem také paměť a vědomí. Slovem „sense“ (včetně common sense jako normální úrovně tohoto sense) tak Reid označuje schopnost soudit na základě uvedených typů podnětů. Nejde přitom o žádné konstrukce vystavěné z těchto podnětů jako materiálu, nýbrž o soudy inherentní výkonu smyslovosti samotné. Kupříkladu vzpomínka není pro Reida pouhým materiálem soudu. Něco si pamatovat znamená soudit, že se ta věc v minulosti stala. A stejně je tomu u ostatních smyslů, nebo přesněji: u ostatních aspektů smyslovosti. Jak Reid využívá tuto svou koncepci v rámci své širší teorie vnímání, potažmo jak ji uplatňuje proti skepticismu, teď pro nás není bezprostředně podstatné. Reidovo pojetí common sense ovšem lépe pochopíme, když se blíže podíváme na jeho pojetí smyslového vnímání, zvláště na jeho úvahy o údajné klamavosti smyslů. Především: tvrzení, že nás smysly klamou, podle Reida nejde dohromady s idealismem, který zastávali slavní novověcí filosofové, kteří podle něj stavěli na klamavosti smyslů ( jako Descartes nebo Locke). Kdyby smysly byly jen pasivními příjemci podnětů, které zpracovává až samostatná mohutnost souzení, pak by přece ve smyslech samotných nemohl být žádný klam – vždyť pravdivostní hodnotu mají až soudy. Reid je opravdu přesvědčen, že smysly nás vlastně neklamou. Takzvané smyslové klamy jsou podle jeho názoru hlavně ukvapené soudy.43 Nebudeme se zde detailně zabývat úplnou Reidovou taxonomií smyslových klamů. Zůstaneme u typů, jež jsou pro nás relevantní. Jde jednak o ukvapené úsudky v případech, kdy máme k dispozici potřebná data, ale vyvozujeme z nich chybný závěr, jednak o tzv. osvojené vjemy (acquired perceptions). První typ uvádím vlastně jen proto, aby bylo jasné, že jej Reid zná a že jej odlišuje od druhého typu. Pojem osvojených vjemů leží v samém srdci Reidovy epistemologie (které se zde nelze podrobně věnovat). Reid totiž pomocí tohoto termínu nevysvět-
42 Reid, T., Essays on Intellectual Powers of Man, c.d., s. 426. 43 Tamtéž, s. 244.
686
Petr Glombíček
luje pouze smyslové klamy, ale hlavně odůvodňuje svůj realismus, své pojetí common sense a smyslového vnímání vůbec.44 Rozlišení mezi smyslovým vnímáním a souzením pokládá Reid ( jak jsme řekli) za výdobytek filosofického bádání (v dobrém i zlém). V běžném jazyce říci, že smyslově vnímám (vidím, slyším apod.), znamená také říci, že o smyslově vnímaném něco soudím. Podle Reida přitom nejde typicky o úsudek z toho, co (v přísném filosofickém smyslu) smyslově vnímáme, na něco dalšího, nýbrž o chápání smyslového vjemu jako znaku. Výsledný soud nemá formu úsudku z A na B, nýbrž predikování A subjektu B. Vztah znaku a označovaného se podle Reida ustavuje zvykem. Reid zde využívá Berkeleyho nauku o vztahu mezi zrakovými a hmatovými vjemy.45 Určité hmatové vjemy pravidelně doprovázejí určité vjemy zrakové, takže si zvykneme skutečně vidět věci, jež lze přísně vzato vnímat jen hmatem. Reid ovšem – na rozdíl od Berkeleyho – netvrdí, že jde o jazyk, kterým k nám promlouvá Bůh, nýbrž arbitrárnost spojení obou typů vjemů vysvětluje zkrátka (humovsky) zvykem: když opakovaně zakoušíme dva jevy pospolu, začneme je spojovat do té míry, že mezi nimi postulujeme jakési přirozené, ne-li nutné spojení, resp. přinejmenším si je v praxi zvykneme bezprostředně spojovat. Proto Reid mluví o osvojených vjemech. Vysvětluje tímto způsobem některé smyslové klamy, ale zároveň stejně vykládá nejen smyslové vnímání obecně, nýbrž také specificky svou koncepci common sense. Reidova teze o jednotě souzení a smyslovosti je vlastně naturalistickým protějškem Kantova transcendentalismu. Jak jsme si řekli, odlišení soudu od vjemu je podle Reida až výdobytkem filosofického zkoumání. Identifikovat něco jako smyslový vjem znamená identifikovat složku soudu, typicky abstrahovat ji ze soudu třeba jako obsah, k němuž se v soudu zaujímá postoj. Tento obsah lze dále analyzovat na subjekt a predikát. A naturalistické vysvětlení toho, jak se spojení subjektu s predikátem ustavuje, se od doby, kdy Reid převzal Humův výklad, příliš nezměnilo. Což neznamená popírat Humovy antické inspirace, naopak. Osvojené vjemy jsou tedy sice soudy založené na smyslových datech, ale data zde nehrají roli materiálu, k němuž by přistupovala nějaká vyšší moc souzení. Podle Reida každý úkon smyslů ze své přirozenosti implikuje soud či přesvědčení právě tak, jako jednoduchou aprehenzi. Na příkladech vnímání ukazuje, jak podle něj vnitřní i vnější smyslové počitky nevedou jen k jednoduchým aprehenzím předmětů, nýbrž také k přesvědčení o existenci těchto předmětů. Přesvědčení se podle něj takto utvářejí podle několika principů, 44 Srv. Wolterstorff, N., Thomas Reid and the Story of Epistemology. Cambridge, Cambridge University Press 2004; Nichols, R., Thomas Reid‘s Theory of Perception. Oxford, Clarendon Press 2007. 45 Reid, T., Essays on Intellectual Powers of Man, c.d., s. 236-237.
Pojem „common sense“ u Thomase Reida
687
jež se pokouší ve svém zkoumání vynášet na světlo. Říká jim „original principles of belief“ nebo „original and natural judgments“. Tyto principy nás prý řídí v běžných životních záležitostech, kde by nám náš úsudek nemusel stačit nebo by mohl škodit. Tyto principy patří podle Reida k naší přirozené výbavě a stojí na nich všechny rozumové objevy. Dohromady podle něj tyto principy stojí za tzv. lidským common sense (a jejich protějškem je absurdita). „Jejich síla je zdravý rozum, jenž se často najde u těch, kteří nejsou bystří v úsudku.“46 Pokud odlišujeme data od výsledných soudů, jde v tomto případě o výsledek analýzy soudů. V tomto ohledu se pro Reida smyslovost neliší od soudnosti. Osvojené vjemy jsou tedy zvykem nabytá spojení smyslových vjemů zformovaná do soudů. Výsledné soudy ovšem nemůžeme jednoduše ztotožnit s tím, čemu Reid říká „principy common sense“. Tyto soudy jsou zkrátka jen výkonem toho, čemu říká „sense“, přičemž tento sense chápe zároveň jako smyslovost a také jako soudnost v rozsahu smyslově vnímaných jednotlivostí. Je ale (podle vymezení ze začátku tohoto oddílu) též přesvědčen, že shoda v těchto soudech silně souvisí se skutečností, že se spolu dorozumíme. Míru této shody, jež je nezbytná pro vzájemné dorozumění, pak označuje jako common sense. Pro Reida v zásadě jde o míru shody ve schopnosti soudit o tom, co vnímáme, ale angličtina stejně označuje také potřebnou míru shody ve výsledných soudech. V každém případě, „principles of common sense“ by měly být až axiomy systému, do něhož by podle Reida mělo být možné takové soudy uspořádat. Výrazem „sense“ tedy Reid označuje schopnost soudit v oblasti smyslovosti; výrazem „common sense“ takovou míru této schopnosti, jaká je nezbytná pro zapojení do společnosti (pro možnost dorozumět se na běžné úrovni s ostatními); a konečně „principles of common sense“ označují soudy, jež budou hrát roli axiomů v soustavě, jakou smyslové soudy vposledu vytvářejí u běžného člena zkoumané společnosti. Když se Reid tradičně (a vcelku správně) chápe jako vzorový filosof common sense, zapomíná se přitom obvykle na samotný status common sense. Obvykle se navozuje představa principů common sense jako obdoby kantovských kategorií a zásad, pevně daných a věčných, všeobecně a nutně platných. Upozornění na možnou relativitu common sense – historickou nebo geografickou – se přirozeně bere jako námitka proti Reidově filosofii. Rád bych ukázal, že to není nutné. Reid podle mne počítá se změnami v principech common sense, přinejmenším se změnou jejich počtu, ale nejspíš také přímo se změnami formulace konkrétních principů. Jeho metoda, společně s jeho naturalismem a jeho pojetím povahy common sense a smyslových kla46 “The strengh of them is good sense, which is often found in those who are not acute in reasoning.” Reid, T., Inquiry into Human Mind on the Principles of Common Sense, c.d., s. 215.
688
Petr Glombíček
mů i výklad prvních principů rozhodně takové změny nevylučují a domnívám se, že nejde o anachronickou interpretaci nebo čistě racionální rekonstrukci Reidovy pozice. Reid podle mě tento aspekt své koncepce dostatečně nezdůrazňuje z pochopitelných důvodů. Rétorická přesvědčivost jeho útoku na skepticismus a moderní idealismus by se takovým přiznáním velmi oslabila. Zároveň ovšem nemusíme Reidův relativismus vnímat jako vadu jeho filosofie. Dokonce se nemusíme ani vzdávat paralely s Kantovým projektem. Stejně jako Kantovy kategorie jsou také Reidovy principy common sense tím, co bereme v běžné praxi jako hotovou věc. Zaujímají místo rámce, ve kterém se myšlení odehrává. Nabízí se zde ale několik možných odlišností od Kanta. a) Zatímco Reid pracuje s paradigmatem axiomatické soustavy, Kant vytváří sofistikovanější model transcendentálního zkoumání jako hledání podmínek možnosti. b) Z tohoto pramení druhý rozdíl. V Reidově vysněné axiomatické soustavě jsou uspořádána přesvědčení, a tak se nevyhne tvrzení, že principy common sense jsou něčím, čemu věříme. Kantův transcendentalismus představuje mimo jiné zajímavé rozpracování toho, co později Peter Strawson (kromě jiného také poměrně významný interpret Kanta) ve vlastní filosofii jazyka odliší od běžně pojímaného předpokladu a nazve presupozicí. Presupozice nějakého tvrzení nebo přesvědčení nepatří k jeho obsahu ani není podmínkou jeho pravdivosti. Je podmínkou toho, aby dané přesvědčení nebo tvrzení vůbec mělo nějakou pravdivostní hodnotu (ať kladnou, nebo zápornou). c) Na druhé straně zde panují rozdíly, které vyznívají spíše v Reidův prospěch. Reid neustále zdůrazňuje potřebu pozorování a empirického srovnávání. Jak jsme viděli, navrhuje zkoumat shody ve strukturách jazyků, v přesvědčeních a modelech jednání napříč různými společnostmi. Kant naproti tomu dokáže své kategorie nalézat v klidu své pracovny a své mysli. d) S metodou zkoumání podstatně souvisí také status předpokládaných výsledků. Zatímco Kant pro svou soustavu nárokuje platnost nutnou a všeobecnou, Reid počítá se změnami a možnostmi vylepšení. To se ostatně dá u empirického výzkumu čekat. Díky tomu také nemůže zavírat oči před otázkou relativismu. Podívejme se nyní na jednotlivé body podrobněji, abychom lépe určili, zda a v čem vlastně je mezi Reidem a Kantem rozdíl, případně jaké má tento rozdíl důsledky pro jejich filosofické koncepce. První ze zmíněných rozdílů zmizí, když přihlédneme k povaze Reidových principů common sense. Tyto principy totiž podle něj představují pravidla – říká jim „maximy“ nebo „diktáty“ (předpisy) – common sense. Zdá se, jako by takové označení připouštělo dvojí výklad. Ten ostatně připouští samotný termín „principy common sense“. Principy, maximy i diktáty common sense
Pojem „common sense“ u Thomase Reida
689
můžeme chápat jako to, co nám common sense předepisuje. Podle takové interpretace by common sense byl zdrojem, který tyto principy generuje. Takové chápání nemusí být chybné, pokud mu rozumíme tak, že ten, kdo má common sense, by měl být ideálně schopen tyto principy formulovat. V tom ovšem Reid vidí úkol filosofa. Primární funkcí common sense však není generování principů ve smyslu jejich formulování tím, kdo má common sense. Funkce common sense spočívá v orientaci ve světě a v dorozumění s ostatními členy společnosti. A tato praxe, totiž myšlení, se principy common sense řídí. Principy common sense jsou maximami či diktáty ve smyslu pravidel, jimiž se řídí členové společenství ve své běžné praxi. Common sense tedy primárně negeneruje principy common sense, nýbrž zkrátka soudy vůbec. Tyto soudy se týkají předmětu, o němž myslíme. Principy common sense jsou tedy výsledkem uplatňování common sense jen tehdy, pokud je předmětem myšlení samotná mysl, resp. tehdy, když zkoumáme samotné myšlení. V běžné praxi se ovšem obvykle zabýváme vším možným, ale nikoli reflexí povahy myšlení. Kant tuto dvojznačnost řeší v rámci otázky po možnosti metafyziky jako vědy. Tento problém ho vede k odlišení vědy od kritiky, resp. poznání od té formy myšlení, jež se ptá po podmínkách možnosti poznání. Základní stanovisko je ale u obou stejné v tom ohledu, že Kant stejně jako Reid chápe, že naše reflexe poznání nemůže neprobíhat v kategoriích, které uplatňujeme při poznávání. Kant z toho ovšem vyvozuje poučení týkající se interpretace výsledků zkoumání povahy poznání. Proto odlišuje kritiku od vědy. Tradiční metafyziku pak vysvětlí jako zanedbání tohoto rozlišení, jež vede k postulování entit bez jednoznačných kritérií identity. Reida naproti tomu vede stejné výchozí stanovisko (zkoumání povahy poznání probíhá ve stejném živlu jako zkoumané poznání) k formulování cíle obdobného snažení jako (alespoň principiálně) testovatelného modelu, jenž postihuje, jak poznávají zkoumané bytosti. I kdyby schéma kategorií obou filosofů bylo stejné, interpretovali by je každý jinak. Kant by řekl, že jedině v tomto schématu je možné poznání jako takové. Reid by řekl, že zkoumané bytosti rozumí jen poznatkům v takovémto schématu. Reid tedy bude podezřelý z relativismu, stejně jako Kant z určité formy dogmatismu, který nepřipouští rozmanitost a dynamiku pojmového rámce. V obou případech přitom půjde o obdobné nepochopení. Ilustrativní je Reidovo výše zmíněné přirovnání vlastní práce k Newtonově fyzice, která také není žádnou formou dogmatického racionalismu – jenž by se pokoušel formulovat axiomy, z nichž lze odvodit všechny jednotlivé faktické stavy světa –, nýbrž pokusem o axiomatizaci zákonitostí, jimiž se všechny jednotlivé faktické stavy světa řídí. A když dojde na otázku, jak odlišit skutečný první princip od pouhého široce sdíleného předsudku, Reid čtenáře odkazuje na čtvrtou kapitolu šes-
690
Petr Glombíček
tého z Essays on Intellectual Powers.47 Tam zdůrazňuje, že se skutečně nedá dost dobře popřít, že spor ohledně prvních principů je možný. Kritérií, jež umožní odlišení ryzího prvního principu od padělku, nabízí několik. Především, jak už víme odjinud, k posouzení pravdivosti prvního principu stačí bez předsudků chápat jako smysl. A první principy se podle Reida vyznačují tím, že jejich významu dokáže porozumět stejně dobře každý, a každý tudíž také dokáže posoudit jejich pravdivost. Jde-li tedy o věty, kterým nelze rozumět bez vyššího vzdělání nebo zvlášť bystrého intelektu, je jasné, že nemáme co do činění s principy common sense. Což dává dobrý smysl: hrají-li principy common sense roli pravidel myšlení všech plnoprávných členů společnosti, bylo by s podivem, kdyby ti, kteří se jimi řídí, postrádali informace nebo inteligenci potřebné k jejich pochopení. Reid zároveň ale zmiňuje nezbytnost překonat v případech principů common sense místní a dobové předsudky.48 Což zavání bludným kruhem: pokud široce sdílený předsudek neodlišíme od pravého principu common sense, zdá se, že jsme v pasti. Jak ale už bylo řečeno, Reid mluví o specifických předsudcích: „local and temporary prejudices“. Takové předsudky bychom s pomocí Reidovy metodologie měli rozpoznat snadno: nebudou sdílené napříč dějinami a světadíly, nebudou součástí struktury všemožných jazyků. Zkrátka, půjde o dobovou lokální ideologii. Pochybnosti, zda stále potenciálně nejde o úkol, který přesahuje síly většiny členů obce, v nás asi zůstanou, ale nejspíš uznáme, že jde pravděpodobněji o problém intelektuální poctivosti a otevřenosti než o problém principiální neinformovanosti a pomalého úsudku. Druhým kritériem je podle Reida absurdita toho, co odporuje skutečným principům common sense.49 Předsudek se tak může za ryzí princip vydávat jen tak dlouho, dokud se jím nezačnou lidé dlouhodobě kriticky zabývat a promýšlet jej. Ke krytí přitom předsudek potřebuje autoritativní háv posvátnosti. Odhalení nekonzistence takového posvátného principu nebo absurdních důsledků jeho uplatňování vyvolává podle Reida přirozeně posměch. Skutečný princip tedy obstojí a bude získávat širší podporu, i když bude dlouhodobě kriticky zkoumán. Pokud proti němu stojí princip, jehož autorita souvisí s nedotknutelností, pak mělo být rozhodování snadné. S tímto druhým kritériem přímo souvisí také třetí způsob, jímž lze odhalit falešný princip common sense. Reid připomíná, že první principy sice nepřipouštějí důkaz (a tím pádem ani přímé vyvrácení), ale lze je prověřit argumentací ad hominem, jež poukáže na neslučitelnosti údajného principu 47 Reid, T., Essays on Active Powers. Eds. K. Haakonssen – J. A. Harris. Pennsylvania, The Pennsylvania University Press 2010, s. 369. 48 Reid, T., Essays on Intellectual Powers of Man, c.d., s. 461. 49 Tamtéž, s. 462-463.
Pojem „common sense“ u Thomase Reida
691
common sense s jinou zásadou, které se zastánce onoho principu drží, nebo redukcí ad absurdum, jež odhalí právě absurdní důsledky údajného principu common sense. A konečně třetí důkazní princip, jímž lze potvrdit či naopak vyvrátit údajný princip common sense, představuje consenus omnium – shoda napříč věky a kulturami.
SUMMARY The notion of “common sense” in Thomas Reid The article interprets the not of “common sense” as presented in the works of Thomas Reid. The focus is not primarily on Reid’s epistemology or metaphysics or even on the history of the notion or its influence. Rather, the article is strictly concerned with Reid’s use of the term. The notion is considered vague by some interpreters and it is confused with the “principles of common sense”. The “principles of common sense” play the role of axioms in the model of the human mind that Reid is aiming at, and thanks to that they play the role of criteria since they are the rules of our thinking. We must only distinguish them from widely-shared prejudices. The “principles of common sense” are propositions believed by every healthy adult who understands the propositions in question, considering them without any prejudice. They are integrated into the structures of different languages, they hold up against explicit criticism, and the acceptance of these propositions does not have any absurd consequences. By the term “common sense”, on the other hand, Reid understands the faculty of judgment in the area of sensory experience. Keywords: common sense, Thomas Reid, judgment
ZUSAMMENFASSUNG Der Begriff „Common Sense“ bei Thomas Reid Im vorliegenden Artikel wird die Verwendung des Begriffs „Common Sense“ in den Texten Thomas Reids interpretiert. Dabei geht es nicht primär um eine Auslegung von Reids Epistemologie oder Metaphysik, und auch nicht um eine Auslegung der Herkunft der Konzeption Reids oder seines Einflusses auf die Philosophie, sondern lediglich um das Begriffsverständnis des „Common Sense“ im Werk Reids. Der Begriff wird jedoch oft als unklar angesehen und mit dem vermischt, was Reid als „Prinzipien des Common Sense“ bezeichnet. Die „Prinzipien des Common Sense“ treten zum einen als Axiome im Modell des menschlichen Denkens auf, welches das Ziel der Bemühungen Reids ist, zum anderen können sie als Maßstab herangezogen werden, was gerade deshalb möglich ist, weil sie als Axiome eines angemessenen Modells des menschlichen Denkens tatsächlich die Rolle von Regeln unseres Denkens spielen. Wir müssen diese dabei jedoch von weit verbreiteten Vorurteilen unterscheiden. Ein Prinzip des „Common Sense“ ist eine Aussage, der jeder gesunde Erwachsene immer dann glaubt, wenn
692
Petr Glombíček
er sie ohne Vorurteile auffasst und sie versteht. Von einem Vorurteil unterscheidet sich das Prinzip dadurch, dass es in die Struktur verschiedener Sprachen integriert ist, einer expliziten Kritik standhält, und dass die Annahme dieses Prinzips zu keinen absurden Schlüssen folgt. Mit dem eigentlichen Begriff „Common Sense“ meint Reid die Fähigkeit, im Bereich des sinnlich Wahrnehmbaren ein Urteil zu treffen. Schlüsselwörter: Common Sense, Thomas Reid, Urteilsvermögen
