Traktát Jana z Příbrami De usura

Traktát Jana z Příbrami De usura Zdeněk Uhlíř

Ve druhé polovině 14. a v první polovině 15. století se ve střední Evropě často objevují traktáty nazvané De usura (O lichvě) a vedle nich traktá‑ ty De contractibus (O smlouvách), jakož i De simonia (O svatokupectví). Dějepisectví zabývající se českými tématy se však blíže věnovalo jen někte‑ rým traktátům De simonia, protože vidělo jejich souvislost s tzv. českým náboženským hnutím, resp. českou reformací či v širším pohledu s první reformací.1 To mělo dva důsledky. Jednak pojednání českých středověkých dějin podlehlo jednomu proudu tehdejší doby, který se dnes jeví jako ideo‑ vě výrazně levicový2, jednak nerozpoznalo, že zmíněné tři skupiny traktá‑ tů tvoří souvislý celek3, směňování věcí s ohledem na komutativní i distri‑ butivní spravedlnost (De contractibus), zisku, úroku a rentě s ohledem na vztahy blíženecké lásky i vztahy obchodní4, resp. s ohledem na introver‑ zivní a extroverzivní činnost5 (De usura) a transakcím vázaným na veřej‑ né služby sui generis, resp. s ohledem na korupci, jak bychom to nespíše nazvali dnešními slovy (De simonia). Tyto tři skupiny traktátů jsou tudíž jakýmsi dílčím protějškem obecné filosofické etiky a morální teologie, jak je ve svých spisech vyjádřili Albertanus Brixiensis (Albertano da Brescia)6 1 Romolo CEGNA, Tractatus „De simonia“ in ms. V E 21. In: Przegląd Tomistyczny 11, 2005, s. 159–296; TÝŽ, Corrigenda et addenda ad „Tractatus De simonia“. In: Przegląd Tomistyczny 12, 2006, s. 283–285. 2 Viz Erik von KUEHNELT­‑LEDDIHN, Levicové smýšlení: Od de Sada a Marxe k Hitlerovi a Pol Potovi, Praha 2010, s. 37–53. 3 Viz Marcin BUKAŁA, Wstęp rzeczowy (De opere et eius translatione). In: Marcin BUKALA (ed.), Mateusz z Krakova: O nabywaniu i przekazywaniu dóbr: Podstawowe pojęcia, lichva i etky kupiecka, Kęty 2011, s. 5–29. 4 Viz Gary NORTH, Honest Money: The Biblical Blueprint for Money and Banking, Auburn 2011 (elektronické vydání). 5 Viz Ludwig von MISES, Human Action: A Treatise on Economics, Auburn 2011 (elektro‑ nické vydání). 6 Viz Oscar NUCCIO, Albertano da Brescia: Alle radici dell’umanesimo civile, Brescia, 1994; TÝŽ, Epistemologia della „azione umana“ e razionalismo economico nel Duecento italiano: Il caso Albertano da Brescia­‑Cantalupa 2005.

106

Zdeněk Uhlíř

v první polovině 13. století (Ars loquendi et tacendi, De amore et dilectione dei, Sermo Ianuensis7, Sermones) či Jindřich Bitterfeld z Břehu (Henricus Bitterfeld de Brega) ve druhé polovině 14. století (zejména De vita contemplativa et activa).8 Konečným důsledkem tohoto opomenutí je zmatenost české historizující (kvazi)politologie9, jež se obráží v dnešním mnohdy zma‑ teném sociálním a politickém vědomí.10 Je tudíž nanejvýše žádoucím začít tento deficit v českém dějepisectví odstraňovat. Proto jsem jako téma nyněj‑ šího příspěvku zvolil traktát Jana z Příbrami De usura. Jan z Příbrami je znám jako příslušník a přední činitel konzervativního křídla české reformace spokojeného s prosazením národní utrakvistické církve a neusilujícího o více či méně radikální reformaci jako jiné husitské proudy. Někdy je pokládán za pravicového oportunistu, jindy za pokleslé‑ ho politického ideologa, protože je těžké poradit si s ním jako s protago‑ nistou neteologické národní utrakvistické církve11, jež je považována za projev hlubokého úpadku.12 Dnes však už začíná být zřejmé, že praktická zbožnost „neteologické“ národní utrakvistické církve byla v jiném pohledu krokem vpřed, poněvadž se snažila soudobý život nikoliv pouze negativně kritizovat, jako spíše pozitivně reflektovat, což vedlo k postupnému pro‑ sazování náboženské tolerance, která zajisté hlavně byla trpným snášením bez pseudoekumenické vstřícnosti, projevovala se však snahou o pokud možno bezkonfliktní soužití, které se tu i tam opravdu uskutečňovalo.13 Tato pragmatická tolerance vyrůstala z pojednávání ekonomických témat se zřetelem jednak k morální teologii či filosofické etice, jednak k právu ať 7 Oscar NUCCIO – Flavio FELICE – Patrick T. BRANNAN SJ, Genovese Sermon. In: Journal of Markets and Morality, 7/2, 2004, s. 599–638. 8 Viz Bruno MAZUR – Władysław SEŃKO – Ryszard TATARZYŃSKI (ed.), Henricus Bitter‑ feld de Brega OP: Tractatus de vita contemplativa et activa, Warszawa 2003; Zdeněk UHLÍŘ, Heinrich Bitterfeld aus Brieg/Brzeg OP und sein Ablasstraktat im Rahmen seiner Reformtä‑ titgkeit. In: Heidemarie SPECHT (ed.), Bettelorden in Mitteleuropa: Geschichte, Kunst, Spi‑ ritualität, St. Pölten 2008, s. 682–688. 9 Srv. např. Marie L. NEUDORFLOVÁ, Problém základních hodnot v liberální demokracii, dostupné z URL: http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/phdr­‑marie­‑l­‑neudorflova­‑ph­‑d­ ‑problem­‑zakladnich­‑hodnot­‑v­‑liberalni­‑demokracii.html [cit. 2013–02–28]; TÁŽ, Zapome‑ nutý koncept Masarykovy humanitní demokracie, dostupné z URL: http://www.ceskenarod‑ nilisty.cz/clanky/phdr­‑marie­‑l­‑neudorflova­‑zapomenuty­‑koncept­‑masarykovy­‑humanitni­ ‑demokracie.html [cit. 2013–02–28]. 10 Srovnej Luděk RYCHETNÍK, Svobodný řád: úvod do umění si vládnout, Praha 2012. 11 Srv. Renáta MODRÁKOVÁ – Zdeněk UHLÍŘ, Zákon a Písmo: Rukopisy české reformace 14.–16. století, Praha, 2009 s. 43–58. 12 Jinak lze na to nazírat ze striktněji vymezeného filosoficko­‑teologického hlediska, srv. např. Éti‑ enne GILSON, Jednota filosofické zkušenosti, Praha 2011, ale to zdaleka vybočuje z rámce tohoto příspěvku. 13 Srv. Zdeněk UHLÍŘ, Prokop Písař: úředník, nebo intelektuál? In: Město a intelektuálové od středověku do roku 1848, Praha 2008 s. 69–78.

107

Traktát Jana z Příbrami De usura

už kanonickému nebo římskému, resp. také zemskému nebo městskému, přičemž středověká ekonomie jako obor se soustřeďovala na soukromé me‑ zilidské vztahy (a odlišovala se tedy od dnešní ekonomie hlavního proudu s výjimkou tzv. rakouské školy14), zatímco další dva paralelně provozova‑ né obory, se soustřeďovaly na veřejné mezilidské vztahy (politiky), resp. se obíraly vztahy čiře personálními (etika); nebyly tudíž od sebe vzájemně oddělitelné. Už jenom z komplementárního vymezení široké oblasti, které se ekonomické traktáty (De usura, De contractibus a De simonia) věnovaly, vyplývá, že nebyly zaměřeny ani „proti penězům“, ani „proti kapitalismu“, jak se někdy stále ještě do omrzení opakuje, ale že se snažily se zbožně­ ‑peněžními vztahy a se smluvní volností (zásadní neregulovaností) vyrovnat tak, aby uvedly do souladu dělbu práce (projevující se v různých službách a produktech, v tom i komodit včetně peněz) a vzájemnou výhodnost pro obě zúčastněné strany (dnes mluvíme o komparativních výhodách a nenu‑ lových součtech jednotlivých transakcí). Traktát Jana z Příbrami De usura15 není datován, ale vzhledem k časové‑ mu kontextu polemik, které se tehdy vedly, se nejspíše hlásí do doby mezi léta 1413 až 1419. Není příliš dlouhý, člení se na pouhé čtyři oddíly, zakládá se však na širokém rozšíření směnných vztahů v tehdejším městském, ale částečně i venkovském životě v zázemí větších a středních měst: Quoniam circa contractus empcionis et vendicionis nec non mutuorum homines quasi communiter ocupantur et varii modi circa hoc sunt inventi et quottidie venduntur, quorum quidam sunt liciti, quidam illiciti, eo quod usuram sapere videntur, propter quod confessores discernentes licitum ab illicito non modicam paciuntur difficultatem. (fol. 50r). Na tomto praktickém základě vyty‑ čuje hlavní problémy, kterým se bude věnovat: Primo ergo ponitur questio de mutui, ubi accipitur aliquid ultra sortem, secundo ponitur questio de illis contractibus, qui per condicionem rescinduntur, tercio de hiis, qui in contrahendo mutuo se decipiunt, aliquando autem medietatem, aliquando ultra Viz Jesús HUERTA de SOTO, Rakouská škola: Tržní řád a podnikatelská tvořivost, Praha 2012. Národní knihovna České republiky, Praha, sign. III.G.16, fol. 50r–56v. Další zápis se nachází v rukopise Kapitulní knihovny Praha, sign. N 35, fol. 12r–16r. Srv. Pavel SPUNAR, Reperto‑ rium auctorum Bohemorum provectum idearum post universitatem Pragensem conditam illustrans. II. Warszawa – Praha, 1995, s. 172, č. 339; František Michálek BARTOŠ, Literární činnost M. Jana Rokycany, M. Jana Příbrama, M. Petra Payna, Praha, 1928, s. 88. Traktát Jana z Příbrami vykazuje výrazné podobnosti se starším traktátem přičítaným blíže neznámé osobě označované jako Theodoricus de Elrich, srv. rukopisy Praha, Národní knihovna České repub‑ liky, sign. I.F.13, fol. 4r–9v; sign. V.E.28, fol. 154vb–158vb; Eichstädt, Universitätsbibliothek, sign. Cod. St. 465, fol. 355r–358v; Augsburg, Universitätsbibliothek, sign. Cod. II.1 2o 36, fol. 105v–111r; Tübingen, Universitätsbibliothek, sign. Mc 127, fol. 215v–217r; Würzburg, Uni‑ versitätsbibliothek, sign.M.ch.f. 135, fol. 199r–204v; München, Bayerische Staatsbibliothek, sign. Clm 3822, fol. 106r–119r; Mainz, Wissenschaftliche Stadtbibliothek, sign. Hs I 454, fol. 114v–120v. Vztahy obou textů však dosud nebyly prozkoumány ani geneticky, ani tematicky. 14

15

108

Zdeněk Uhlíř

medietatem iusti precii, quarto de restitucionibus. (fol. 50r). Jan z Příbrami tedy pojednává o takových záležitostech, totiž za prvé zda se smí brát úrok z toho, co se ve středověku nazývalo půjčkou, za druhé se zabývá smlouvami s podmínečnou možností zpětného odkupu, za třetí se věnuje podvodům při uzavírání smluv a konečně za čtvrté se obírá restitucemi z nenáležitých transakcí včetně dluhů z hazardních her. V první kapitole Jan z Příbrami pojednává o otázce, zda je přípustné brát zpět z půjčky, resp. z toho, co se ve středověku považovalo za půjčku, částku větší, než je základ, a odpovídá záporně: to nelze, protože je to smrtelný hřích. Queritur primo, utrum accipere aliquid ultra sortem in mutuo dato sit semper mortale peccatum super usura. Et arguitur, quod sic. (fol. 50r). Ačkoli užívá termínu půjčka, mutuum, v žádném případě však nejde o to, co my dnes rozumíme slovem půjčka, tedy buď o půjčku spotřební, nebo naopak kapitálovou či investiční. Důvodem záporné odpovědi je totiž to, že půjčená částka zůstává výhradně u dlužníka, že vlastnictví základu aktuálně přechází z věřitele na dlužníka: … vendere, quod non est suum, est contra iusticiam. Sed hic venditur, quod non est suum, cum ergo per mutuum dominium rei transeat in alium, qui recipit mutuum, nihil de re manet aput creditorem. Quid ergo amplius recipit, recipit pro eo, quod non est suum (fol. 50r). Tak tomu ovšem u půjček spotřebních nebi kapitálových či inves‑ tičních není, protože v těchto případech příslušná částka přechází dalšími transakcemi na další subjekty. Jan z Příbrami tudíž, přestože používá termín půjčka, mutuum, míní to, co římské právo označovalo jako deponát, depositum, a co tak označují i dnešní právní systémy v rámci západní civilizace. Konkrétně se jedná o depositum irregulare, tzn. takový deponát, kde se sice nemusí vrátit identická věc (jako tomu bylo v případě depositum regulare – deponát např. koně nebo obrazu), musí se však vrátit patřičný počet či patřičná míra.16 Zcela jasně to plyne z toho, že dlužník se v takovém případě stává věřitelem někoho jiného: … qui vendit idem bis, facit contra equalitatem iusticie. Sed hic venditur idem bis, quia duplex precium pro eadem re accipitur, ergo etc. (fol. 50r), že z deponátu půjčuje dále (a vydělává na tom) – tak, jako ten, kdo skládá deponát, nemá brát úrok, protože si chce kdykoli základ v úplnosti vybrat, tak ani příjemce deponátu nemá z depo‑ nátu půjčovat nikomu dalšímu a brát úrok, protože je povinen na vyžádání kdykoli celý deponát vrátit. 16 Zevrubný výklad o tom, že scholastické ekonomické traktáty termínem půjčka, mutuum, rozuměly to, co jak klasická, tak dnešní právní tradice označuje termínem mimořádný deponát, depositum irregulare, viz Jesús HUERTA de SOTO, Peníze, banky a hospodářské krize, Praha 2009. Viz také Larry J. SECHREST, Free Banking: Theory, History and a Laissez­‑Faire Model, Auburn 2008 (elektronické vydání) Srv. také Adam SMITH, Pojednání o podstatě a původu bo‑ hatství národů, Praha 2001, s. 420–429; Lawrence H. WHITE, Free Banking in Britain: Theory, Experience and Debate, 1800–1845. 2. vyd., London 1995, s. 1–19 (elektronické vydání).

109

Traktát Jana z Příbrami De usura

Proti běžnému mínění tu tedy Jan z Příbrami vůbec netvrdí, že ze spo‑ třebitelských nebo kapitálových či investičních půjček se nemá brát úrok, nýbrž že se nemá brát úrok z uloženého deponátu. Řečeno dnešními slovy, z běžného účtu, jenž je deponátem, depositum irregulare, který může být kdykoli vybrán se nemá ani dávat, ani brát úrok, protože se z něj nemá dále půjčovat. Děje­‑li se tak, je to lichva. To však znamená, že Jan z Příbrami nesměřuje svou argumentaci proti finančnímu podnikání vůbec, ale zcela konkrétně proti bankovnictví částečných rezerv, čili směřuje ji proti tomu, co jak středověká scholastika, tak obecné mínění středověku považovalo za zcela nežádoucí, nemravné a zločinné, co však při dnešním systému centrál‑ ního bankovnictví je běžným standardem majícím (na rozdíl od minulosti) zákonnou oporu. Snad by se dalo i říci, že Jan z Příbrami tak považuje pení‑ ze nejenom za měřítko hodnot17, ale také za komoditu srovnatelnou s jinými substitutivními komoditami téhož druhu (jinými penězi, tj. jinými měnami v dnešním chápání) a zcela podobnou jakékoli jiné, tj. nesubstitutivní komo‑ ditě18, ale tuto otázku Jan z Příbrami přímo netematizuje a v této souvislosti není ani podstatná. Dá se tedy říci, že Jan z Příbrami, stejně jako celá stře‑ dověká a také španělská druhá scholastika19 pod nálepkou lichvy neodmítá úrok jako takový, jak se stále nezřídka tvrdí, nýbrž míří proti bankovnictví částečných rezerv. V tom ostatně nelze spatřovat nic divného, protože zejména investiční bankovnictví, jak je známe dnes, ve 14. a 15. století ještě vůbec neexistova‑ lo; finanční podnikatelé se věnovali jednak správě běžných účtů (deponá‑ tů – které nicméně scholastická ekonomie považovala za půjčky, mutuum) a pobírali za to odměny (dnešní bankovní poplatky), jednak směnárnictví či penězoměnectví, kde peníze – zlaté a stříbrné, jiné nebyly – byly považovány za komoditu. Takové byly počátky kapitalismu ve středověku.20 Zároveň však Tuto čiře abstraktní roli peněz zdůrazňuje Georg SIMMEL, Filosofie peněz, Praha 2011. Viz Ludwig von MISES, Theorie des Geldes und der Umlaufsmittel, München­‑Lepzig 1912. 19 Viz Alejandro A. CHAFUEN, Víra a svoboda: Ekonomické myšlení pozdních scholastiků, Praha 2011; srv. také Marjorie GRICE­‑HUTCHINSON, The Schoul of Salamanca: Readings in Spanish Monetary Theory 1544–1605,Oxford 1952. 20 Viz Jacques HEERS, La naissance du capitalisme au Moyen Age: Changeurs, usuriers et grands financiers, Paris 2012. Toto ne zcela dobře chápe Niall FERGUSON, Vzestup peněz: Finanční dějiny světa, Praha 2011, srv. také recenzi David HANÁK, Vzestup peněz? Zamyšlení nad bestsellerem Nialla Fergusona, dostupné z URL: http://www.revuepolitika.cz/newsletter/ tisk/43/fac938a4b3bb247b [cit 2013–02–28]. Podobně to nechápe ani Jacques LE GOFF, Pení‑ ze a život: ekonomika a zbožnost ve středověku, Praha, 2005 resp. TÝŽ, Peníze ve středověku: Historicko­‑antropologická studie, Praha 2012. Ačkoli práce J. Le Goffa jsou bezesporu mar‑ xizující, plně marxistická interpretace je zcela nemístná, viz Bohumil J. STUDÝNKA, Základ kapitalismu netvoří dobročinnost, dostupné z URL: http://www.ceskapozice.cz/magazin/re‑ cenze/zaklad­‑kapitalismu­‑netvori­‑dobrocinnost [cit 2013–02–28]. Právě tak už přestává být se vznikem kapitalismu spojována světová reformace, viz Max WEBER, Die prostestantische Ethik und der Geist des Kapitalismus. 8. vyd. Tübingen 1986; viz také R. H. TAWNEY, Religion 17 18

110

Zdeněk Uhlíř

Jan z Příbrami uvádí také jiný způsob, jak chápat půjčku, mutuum, a sice podle intence, zda je základ půjčován se záměrem zisku, anebo z křesťanské lásky: Dicendum ergo ad questionem, quod ille, qui mutuat alteri aut mutuat principaliter propter spem lucri, aliter non mutuaret, aut propter caritatem eius, cui mutuat (fol. 50v). I při půjčce z křesťanské lásky připouští však Jan z Příbrami podle Ganfreda de Trano, které ho cituje, prospěch: Si mutuator movetur ad mutuandum principaliter propter caritatem et dileccionem, etsi secundario speret de retribucione aliqua, non puto esse viciosum (fol. 51r). Prospěch je povolen tehdy, půjčuje­‑li se prvotně z křesťanské lásky a teprve druhotně pro prospěch: důležité je, aby věřitele vedla láska k bližnímu, přímé prosby bližního a aby neměl strach ze ztráty. To možná připomíná přechod k laxistické morálce, k němuž v 15. století docházelo. Jan z Příbrami nic‑ méně říká přímo: Illud eciam, quod ultra sortem accipitur, non debet accipi ut precium mutui sive lucrum. Sed ut interesse secundum omnes iuristas et theologos licite potest fieri (fol. 51r). A to laxismus vůbec nepřipomíná, pro‑ tože je to naprosto korektní: nemá být žádná cena (precium) půjčky, protože se nic neprodává, nemá být ani žádný zisk (lucrum), protože nejde o žádný nepovšimnutý rozdíl mezi místně nebo časově různými subjektivními hod‑ noceními, může však být úrok (interesse), protože ten prostě vyrovnává to, že hodnota peněz v přítomnosti je větší než hodnota peněz v budoucnosti, takže v budoucnosti musí být vrácena tato větší hodnota v podobě celkové větší částky.21 Úrok je totiž náhrada ztráty, kterou věřitel utrpí, jestliže peníze půjčí a nebude jich využívat sám: Ubi sciendum, quod interesse nihil aliud est nisi vitacio dampni, quod mutuans ex mutuo sustineret (fol. 51r). Tady opět vzniká podezření z postupně se prosazujícího morálního laxismu. Přece je však zřejmé, že v očích Jana z Příbrami, právě tak jako dalších scholastických teologů a právníků není lichvou úrok sám, nýbrž zneužívání okolnostmi po‑ skytnutého nadřazeného postavení. A to se týká případů, kde by měla být rozhodující nikoli spravedlnost, ať už komutativní, nebo distributivní, nýbrž milosrdenství. Opravdu tu vidíme un autre moyen âge, mám­‑li tak říci. Možnost braní úroku ze základu půjčky s vyloučením ceny půjčky a zis‑ ku z ní platí podle argumentace Jana z Příbrami zcela obecně, proto nikdo není povinen jednat proti svým zájmům a ke své ztrátě, nejedná­‑li se přímo and the Rise of Capitalism: A Historical Study, London 1980 (reprint); srv. Lynn WHITE, Medieval Technology and Social Change, London 1973; TÝŽ, Medieval Religion and Tech‑ nology: Collected Essays, Berkeley 1978; Oscar NUCCIO, Addio all’etica protestante, Reggio Calabria 2004; TÝŽ, Falsi e luoghi domini della storia: L’equazione „etica protestante – spirito del capitalismo“, Arezzo 2000; Faustino PARISI, Il capitalismo dal volto cristiano: La proposta di Michael Novak, Cantalupa 2006. 21 Odmítání úroku jakožto lichvy tudíž nebylo v pozdně scholastickém myšlení obvyklé a typic‑ ké, jak na případu Jana Nidera OP dokazuje Daniel A. WREN, Medieval or Modern? A Scholas‑ tic’s View of Business Ethics, circa 1430. In: Journal of Business Ethics, 28/2, 2000, s. 109–119.

111

Traktát Jana z Příbrami De usura

o skutek křesťanské lásky: Cum enim nullus teneatur alium iuvare cum iactura sua extra casum extreme necessitatis sive sit extra rem, sive circa rem, dummodo dampnum potest compensari licite secundum naturalem equitatem. Item quod dicitur, potest peti interesse de dampno vitando, cum sit certum, potest peti ex integro. Sed de lucro captando, cum sit incertum, non potest peti ex integro (fol. 51r), přičemž se odvolává na Digestum vetus: Caveat autem creditor, ut fingat ibi interesse, ubi non est. Nevyjasněno zů‑ stává, v čem se liší půjčka z křesťanské lásky od půjčky pro zisk, jestliže oba tyto typy se mají tak jako tak na křesťanské lásce zakládat a jestliže u obou je přípustný úrok (interesse), nikoli však cena (precium) nebo zisk (lucrum). Zdá se tak, že Jan z Příbrami sice rozlišuje půjčky obchodní a ne­‑obchodní22, přičemž připouští, že u půjček ne­‑obchodních (z křesťanské lásky, tj. mezi příbuznými a přáteli) je případně možno od úroku upustit, nikoli že úrok je alespoň v jejich případě vyloučen. Běžné mínění o středověku se tím však narušuje, protože scholastické ekonomické myšlení se ukazuje být v zásadní shodě s manchesteriánským paleoliberalismem, resp. s americkým liberta‑ rianismem který je v běžných představách pokládán za „nekřesťanský“.23 Zdá se také, že sociální učení moderních křesťanských církví, nebo přinej‑ menším církve katolické, je v silném napětí ke starší teologii nikoli se zřete‑ lem k věrouce, ale k etice a morálce.24 V druhé kapitole se Jan z Příbrami zabývá otázkou dovolenosti smluv s podmínečným zpětným odkupem a staví se proti tomu, aby bylo restitu‑ ováno vlastnictví bez restituce příjmu z něho, nejde­‑li v nich pouhý slovní obrat bez hmotného významu: Secundo queritur principaliter de illis contractibus, qui per condicionem appositam possunt rescindi, utrum sint liciti. Et sit questio talis, utrum licitum sit emere vel vendere possessiones vel redditus sub tali pacto, ut quando restitutum fuerit precium rescindatur contractus et recupertur possessio sive reditus, ita quod fructus non restituatur. Et videtur quod non sit licitum, sed sapiat usuram, quia talis contractus non videtur differre ab inpigneracione nisi tantum in verbis (fol. 52r). V ně‑ kterých z těchto smluv jde přece o zástavu (pignus, pigneratio). A kdyby totiž při vyplacení zástavy před smluvně dohodnutým termínem, avšak po příslušném obvyklém termínu výběru renty nenastala také restituce příjmu (renty), šlo by nepochybně o lichvu. Zde je zcela zřejmě vidět, že lichvou Jan z Příbrami nerozumí (a s největší pravděpodobností ani další scholastikové Srv. Gary NORTH, c.d. Kuriózní je, že někteří manchesteriánští paleoliberálové byli praktikujícími dobrými katolí‑ ky, srv. Claude Frédéric BASTIAT, The Bastiat Collection, 2. vyd., Auburn 2007 (elektronické vydání). 24 Srv. Thomas WOODS Jr., Catholic Social Teaching and Economic Law: An Unresolved Pen‑ sion, dostupné z URL: http://www.lewrockwell.com/woods/woods8.html [cit 2013–02–28]. Sociální encykliky (1891–1991), Praha 1991. 22 23

112

Zdeněk Uhlíř

nerozumějí) braní úroku, nýbrž prostě získání neoprávněného materiálního, resp. finančního prospěchu (ceny tam, kde se nic neprodává; zisku tam, kde není místní nebo časový rozdíl mezi cenami; úroku tam, kde nejde o rozdíl mezi časovými preferencemi dlužníka a věřitele); lichvou se tedy míní jaké‑ koli nenáležité obohacení, přičemž nenáležitost podle okolností každého případu může být dána jak právně, tak morálně, nebo i právně a morálně zároveň. V případě smluv s podmínečným zpětným odkupem se však také může jednat o dočasné, nikoli trvalé získání renty: Si vero talis non intenderet sibi emere possessionem simpliciter, sed solum quereret fructus percipere per aliquod tempus et postea peccuniam suam repetere, tlis contractus non videtur esse licitus, quia fieret in fraudem usure, eo quod talis intendit plus, quam dedit, quod est usurarium. Racio autem, quare in istis contractibus et similibus, qui per condicionem rescinduntur, emens fructus lucratur nec tenetur computare in sortem, videtur esse ista, quia contractus, cum sint pari et non condicionales, statim transfertur dominium in ementem, ita quod totum particulum rei pertinet d istum emptorem et non ad venditorem, ut pote si est equus emptus et moritur, emptori et non venditori moritur. Unde sicut particulum pertinet ad emptorem, ita fructus pertinet ad ipsum (fol. 52v). Kupující totiž za těchto okolností získává více, než mu náleží, a to na úkor prodávajícího, protože získá jednak příjem (reditus), resp. rentu (census) za příslušnou dobu, pro kterou platí možnost zpětného odkupu, jednak však získá zpět celou částku, kterou zaplatil, pro dočasné získání příjmu, renty, nebo prostě hmotného požitku. Poněvadž zpravidla jde o snahu získat v těchto případech dočasný příjem, který však v případech nemovitostí, tzn. půdy, může mít jen povahu trvalé renty25, řádná by byla pouze koupě bez‑ podmínečná, která by pak na základě vlastnictví nemovitosti (půdy) oprav‑ ňovala k pobírání renty. Ve třetí kapitole svého traktátu se Jan z Příbrami věnuje tomu, zda je přípustné uzavírání smluv, které se nezakládají na průměrné, tzn. obvyklé spravedlivé ceně, přičemž je zřejmé, že tím míní nejenom formální písemné smlouvy, ale jakoukoli, tedy i pouhou ústní shodu na ceně: Tercio queritur principaliter, utrum ille, qui in contractu empcionis aliquando decipit circa medietatem iusti precii, tenetur restituere (fol. 53r). Je třeba si uvědomit jed‑ nak to, že rozlišuje spravedlivou cenu od ceny stanovené zákonem, tedy i od ceny regulované, která je určena veřejnou autoritou z důvodu milosrdenství, tj. na základě nějakého ideového, resp. ideologického principu, jednak to, že se domnívá, že zákonné úpravy resp. regulace se vztahují k vymezení toho, co je podvodným jednáním, nikoli však tvorbě spravedlivé ceny samotné: Contractus, qui inter alios agitur, aut fit dolo et fraude, aut sine dolo et 25

Viz L. Albert HAHN, Common Sense Economics, New York 1956, s. 53 (elektronické vydání).

113

Traktát Jana z Příbrami De usura

sine fraude. Si primo modo, hoc potest esse adhuc dupliciter, quia dolus dat causam contractui, aut inordinat contractum. Si primo modo puro dolo te induxi, ut venderes, quod aliter venditurus non eras, tunc non est contractus. Si vero dolus incidit in contractum, quia eras venditurus, sed te induxi, ut minori precio venderes, tunc est contractus, sed purgandus est dolus. Si autem contractus fit absque dolo et fraude pura, quod ambo sive utrique sciunt estimacionem sive valorem rei et eciam contrahunt, quod unus in lucro et alter in dampno, quia scienti et volenti, non fit iniuria neque dolus (fol. 53r). Je důležité si uvědomit, že vědomá a dobrovolná (scienti et volenti) shoda obou stran na jiné ceně, než je obvyklá spravedlivá cena, je možná, tudíž taková smlouva je jednak sama o sobě platná, jednak na ní není nutno nic napravovat. Scholastická ekonomie v podání Jana z Příbrami tedy stojí na principu, že spravedlivá cena je cenou tržní, a vychází ze zásady, že prodávající může prodávat dráže, než koupil a že cena se může odchylovat od obvyklé spra‑ vedlivé, tj. tržní ceny, souhlasí­‑li s tím obě strany dobrovolně a vědomě, tzn. není­‑li smlouva založena na přímusu či nátlaku a nedošlo­‑li při jedná‑ ní k podvodu či dezinformaci. V dobrovolné a vědomé shodě obou stran je vyjádřena komutativní spravedlnost (equalitas iusticie); spravedlnost distributivní (equalitas justicie – Jan z Příbrami mezi různými úrovněni spravedlnosti nerozlišuje, takže používá stejného termínu), která je dána zákonem a jež se odvozuje od císaře jakožto zákonodárce, se vyjadřuje v zá‑ konné úpravě vlastnictví věcí, resp. v instituci soukromého vlastnictví vů‑ bec (distribucio rerum temporalium pertineat ad imperatorem). Středověké křesťanství tak v interpretaci scholastiky nemělo v sobě nic socialistické‑ ho26 ani kolektivistického27 s antikapitalistickými konsekvencemi28, ačkoli se nezřídka tvrdí opak. A neznalo také nic, co by se byť jen vzdáleně blížilo pojmu sociální spravedlnosti29 známému až zhruba od poloviny 19. století, jenž se později stal základem anglikánské sociální politiky a její konvergence s fabiánským socialismem, jakož i sociálního učení katolické církve vůbec a papežských encyklik zvláště. Zákonná úprava instituce vlastnictví nebyla společenskou regulací podle účelu užití, ale potvrzovala z autority zákona O socialistické podstatě křesťanství srv. Karl KAUTSKY, Původ křesťanství, Praha 1961; srv. také Alexander GRAY, The Socialist Tradition: Moses to Lenin, London 1946 (elektronické vydání). 27 O kolektivistické podstatě křesťanství srv. Ludwig FEUERBACH, Podstata křesťanství, Pra‑ ha 1954. 28 Srv. Ludwig von MISES, Antikapitalistická mentalita, Praha 1994, s. 67–90. 29 Viz Thomas Patrick BURKE, The Concept of Justice: is Social Justice just?, London 2011. Srv. Carl L. BANKSTON III, Social Justice: Cultural Origins of a Perspective and a Theory, in: Independent Review, 15/2, 2010, s. 165–178. Termínu giustizia sociale použili poprvé italští teologové Antonio Rosmini­‑Serbati a Luigi Taparelli d‘Azeglio, avšak v úplně jiném významu, než v jakém se jej užívá dnes. 26

114

Zdeněk Uhlíř

(auctoritate legis) oprávněné vlastnictví věci (legittimum dominium rei), tzn. prostě potvrzovala, že věc nebyla získána ne­‑řádným, tj. podvodným způsobem (male acquisitum). Jako problematické vidí Jan z Příbrami dva typy směnných transakcí, o kte‑ rých říká, že dříve byly odmítány, v současnosti však se připouštějí. Prvními z nich jsou prodeje a nákupy platů, tj. rent, resp. (census) od klášterů nebo soukromých osob (a monasteriis et eciam a privatis personis) na dobu života (ad vitam), což se týká mj. i neuprázdněných církevních beneficií (beneficia non vacancia). To sice nepovažuje za svatokupectví (simonia), protože se o tom vůbec nezmiňuje, ačkoli jiní to právě takto viděli velmi ostře, má však morální výhradu, která spočívá v tom, že tyto transakce spočívají v touze po smrti druhé osoby (unus speret in mortem alterius), tj dosavadního držitele beneficia. Z takové argumentace je vidět, že církev začala být postupně po‑ važována nikoli za mystické tělo či ústav spásy, nýbrž prostě za právnickou osobu jako každá jiná, tzn. církevní beneficium přestalo být považováno za dalo by se říci veřejnou funkci a jeho výkon za veřejnou službu, tudíž tento postup nemohl být považován ani za svatokupectví, resp. v našem dnešním pojetí za korupci. Církev tak v tomto pohledu byla jen jedním z mocenských hráčů30 a jen jednou ze složek sociální struktury.31 Druhými jsou hromadné nákupy potravin a poživatin v době sklizně (aliquis tempore vindemiarum vel messis emit vinum vel anonam vel aliquid ad necessitatem communem pertinens), aby pak mohly být prodány za vyšší cenu (ut postea vendat carius). Rozlišujícím znakem přípustnosti, resp. nepřípustnosti takových transakcí je jejich intence, totiž zda jsou zaměřeny k obecnému dobrému, nebo k vlast‑ nímu prospěchu: … ille contractus aut ordinatur ad bonum finem et licitum, ut ad necessitatem vite sive victus illius, qui sic contrahit vel ad bonum communitatis, ne tales res communitatis deficiant in posterum propter deportacionem ad alias partes, et tunc contractus est licitus; aut ordinatur ad malum finem propter cupiditatem et avariciam, ut fiat caristia talium rerum, et sic possit vendere ad libitum carnis et lucrari in dampnum pauperum, qui sibi providere non possunt in futurum vel eciam communitatis, et sic contractus est illicitus et vocatur turpe lucrum et est erogandum pauperibus (fol. 54r). Jan z Příbrami tím rozumí asi tolik, že vytvářet na jedné straně hromadným skupováním komodit či produktů nedostatek jejich reálné tržní nabídky, aby posléze mohla být požadována vyšší cena, je počínáním nenáležitým, tedy lichvou (usura), spekulovat na druhé straně na získání lepší ceny očekáváním snížené nabídky je počínáním řádným, a tedy v žádném případě lichvou: 30 V rovině soustavnější konceptualizace srv. John Emerich Edward Dalberg­‑Acton, First Ba‑ ron ACTON, Essays on Freedom and Power, Boston 1949 (elektronické vydání). 31 Viz Jiří KEJŘ, Stát, církev a společnost v disputacích na pražské univerzitě v době Husově a husitské, Praha 1964.

115

Traktát Jana z Příbrami De usura

Sunt autem aliqui, qui vendunt res carius propter dilacionem solucionis, qui nullatenus possunt excusari, nisi comittant usuram, nisi forte vendens faciat hoc pro interesse et propter lucrum, quod potest ex hoc considerari, si pocius mox reciperet iustum precium, quam postea cum illo lucro vel addicione. Ille autem, qui emat vilius propter anticipacionem solucionis precii, manifestam usuram comittit, cum nulla possit ibi esse excusacio. Sicut enim per dilacionem solucionis non potest accipi aliquid ultra sortem iusti precii, ita propter anticipacionem, qui eadem racio est utrobique (fol. 54r–54v). Lichva (usura) v tomto pohledu je tedy cílené zasahování do svobodného trhu, do spontán‑ ních tržních procesů za účelem získání výhody oproti ostatním účastníkům tržního procesu, protože v každém pokus o získání obdobné výhody z jejich strany je zabráněno. Na druhé straně v žádném případě lichvou jako takovou není braní úroku, dosahování zisku či pobírání renty. Konečně ve čtvrté kapitole traktátu De usura se Jan z Příbrami obírá re‑ stitucí nenáležitě nabytých věcí, přičemž základní odpověď zní, že věc, která byla někomu odňata, má mu být v každém případě navrácena: Quarto et ultimo potest queri de restitucionibus illarum rerum, que illicite acquiruntur. Et sic questio ista, utrum restitucio sit semper facienda illi, cui res est ablata. Et videtur, quod sic (54v). Restituovat jsou povinni všichni ti, kvůli nimž vznikla škoda, tzn. lichváři, zloději a lupiči, jakož i jejich spolupachatelé, podvodníci, násilní vymahači požitků, hazardní hráči a dále všichni ostatní, kvůli nimž škoda vznikla: … restituere tenentur usurarii, fures, raptores et eorum complices, fraudulenti deceptores et violenti exactores, aleatores et non solum isti, sed et omnes, qui dederunt causam dampno (54v). Při tom se rozlišují hlavní pachatel a další spolupachatelé, a to tak, že Jan z Příbrami vůbec nebere v potaz trest nýbrž jen restituci věci, tzn. náhradu škody, resp. ušlého zisku. Zcela zásadní je to, že spolupachatelé jsou povinni k náhradě škody pouze tehdy, jestliže ji nenahradí hlavní pachatel a vice versa, jestliže škodu uhradí hlavní pachatel, spolupachatelé ji nehradí, protože nemají co hradit: quando excusetur aliquis a restitucione facienda scirendum est, quod quando principalis totum damnum restituit, ceteri liberantur a restitucione facienda (fol. 55v). Jan z Příbrami tedy jednoznačně staví občanské, civilní právo před trestní, ba s řešením sporu o náhradu škody na základě trestního práva vůbec nepočítá. Vidíme na tom, že pozdně středověký malý stát do podobných záležitostí vůbec nezasahoval, protože trestněprávní postupy rezervoval pouze pro zásadní protispolečenské a protirežimní, resp. proti‑ státní delikty.32Důraz se tedy kladl především na nápravu jednáním někte‑ rých osob narušených společenských vztahů, nikoli na trest, přičemž zásada byla naprosto jasná a nepochybná, totiž že k náhradě škody má dojít hned, okamžitě, nikoli až s prodlením času: … restitucio statim facienda est absque 32

Viz Karel MALÝ, Trestní právo v Čechách 15. a 16. století, Praha 1979.

116

Zdeněk Uhlíř

mora … (fol. 54v). Vůbec tedy nešlo o uspokojení disciplinačních potřeb33 velkého státu34, ale o důraz na spolehlivost a předvídatelnost práva.35 Zdá se tudíž, že i z domněle temného středověku se dá lecčemu přiučit. Přece však Jan z Příbrami na jednom místě hovoří o trestu, a to v případě hazardních her, že totiž vyhraná částka se namá vrátit tomu, kdo ji prohrál, nýbrž obrátit na chudé: Et tunc, qui lucratur fraudulenter, et tunc est restituendum secundum omnes vel ab eo, quicquid traxit ad ludum, hoc non tenetur restituere, sed pauperibus errogare (fol. 56r). Předpokládá se totiž, že hazardní hra je nečestná a potupná (iste ludus turpis est et reprobatus), v důsledku če‑ hož je náhrada škody (restitutio) nežádoucí a nastupuje její převedení chudým jako trest. Městské právo té doby však hovoří o hazardních hrách spíše v tom smyslu, že nelze soudně vymáhat dlužné prohrané částky, přičemž však jak Jan z Příbrami, tak městské právo hovoří o organizovaných a na veřejnou moc vázaných skupinách hazardních hráčů.36 Městské právo navíc zakazuje ha‑ zardní hru závislým osobám37, zatímco Jan z Příbrami ji prostě jen konstatuje (…ab eo, qui non habet potestatem alienandi res suas vel dominium rerum …). Vidíme, že pravděpodobně mnohem účinnější než moralizování, do kte‑ rého v tomto případě výjimečně upadá Jan z Příbrami, je zcela pragmatický pohled praktického městského právníka Jana z Gelnhausenu v jeho právnic‑ ké sbírce, protože uchovává důsledný občanskoprávní přístup k problematice hazardní hry a nesklouzává k obtížně formalizovatelnému morálnímu hle‑ disku. Důležitá je však v obou případech nevymahatelnost druhu vzešlého z hazardní nikoli snad kvůli tomu, že to jsou hry založené na náhodě (ludus alee et taxillorum et omnes alii ludi, qui casibus fortune eveniunt), ale z toho důvodu, že jsou začasté organizované a podvodné. Na závěr svého traktátu řeší Jan z Příbrami otázku, zda je lichva (usura) větší hřích než krádež (rapina) a  říká, že je třeba dobře rozlišovat mezi různými případy: Queritur eciam, utrum usura sit magis peccatum quam Srv. Michel FOUCAULT, Dohlížet a trestat: Kniha o zrodu vězení, Praha 2000. Srv. Robert HIGGS, Politická ekonomie strachu: Strach – úvahy o politické ekonomii vlád‑ nutí, Praha 2006. 35 Aktuální spory o Článek II. Amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 by v tehdejší době byly nepochopitelné, srv. Tomáš SOKOL, Amnestie s otázkou, kterou si nikdo nepoložil. In: Spor o amnestii, Praha 2013, s. 37–40; Václav VLK, Tolerujeme neschopný stát, TAMTÉŽ, s. 72–74. 36 Viz Miroslav FLODR (ed.), Jan z Gelnhausenu: Příručka práva městského – manipuluj vel directorium iuris civilis, Brno 2008, s. 115, č. 713: De ludo taxillorum. Pro ludo seu debito ludi nulla Alici iusticia exhibetur, attamen rigore iuris exigente, cum unus scabinorum ludo affuerat et cum lifrante dolose super perdentem tenuerit vel conspiraverit., bene consonat justicie, quod ad solucionem pecunie perdens taliter veluse nullatenus teneatur. 37 TAMTÉŽ, s. 116, č. 715: De ludo domesticorum. Nec pueri nec familiares patrum et dominorum, quorum panem comedunt, cum tesseribus deludere possunt. Et est tracta ista sentencia de iuribus originalibus ex rubrica De ludo taxillorum: Prohibemus eciam et infra. 33 34

117

Traktát Jana z Příbrami De usura

rapina. Circa istam questionem ingeneraliter est distingwendum. Quicumque enim ad aliquas questiones vellet respondere non distingwendo, infinita incurrere posset inconveniencia … (fol. 56r). Argumentuje tak, že krádež sice porušuje více přikázání než lichva, důležitá však je praktická životní stránka věci spočívající v tom, že lichváři zpravidla žijí v materiálním dostatku, za‑ tímco zloději obvykle trpí materiální nouzí: Videmus enim per experienciam et fide occulata, quod usurarii in magno comodo et in bona quiete et sine omni labore usuram accipiunt, raptores autem frequenter sunt in frigore et in miseria famem, sitim, fatigas sustinendo et vitam ipsorum mortis periculo exponendo. Item in necessitate extrema omnia sunt comunia, sed rapina magis appropinquat extreme necessitati quam usura. Videmus enim ad sensum, quod raptores sunt valde pauperes et nichil habentes et usurarii quasi omnes in oppositum divites sunt et habundantes (fol. 56v). Jeho závěr je však rozpačitý a neposkytuje jasný výrok o tom, co je vlastně horší. Jeho nejistota nejspíše pramení z toho, že nedokáže posoudit, co je větším nebezpečím pro komutativní (směnné transakce) a zároveň distributivní (instituce vlastnic‑ tví) spravedlnost. Třebaže jinde v tzv. starší Evropě38 se takové otázky řešily už dříve, než přišly na pořad v tzv. mladší Evropě39, konzistentního pohledu se scholastici i tam dobrali až později v průběhu 15. století. Souhrnné zhodnocení traktátu Jana z Příbrami De usura může být sice jen velmi stručné, zato však docela překvapivé. Jestliže pravděpodobně vět‑ šina čtenářů předpokládá, že scholastická ekonomie byla něčím jako před‑ stupněm papežských encyklik Rerum novarum (1891) a Quadragesimo anno (1931), jakož i dalších, bude překvapen, že tomu tak v žádném případě není. Pozdně středověká scholastika v té podobě, v jaké nám ji zprostředkoval Jan z Příbrami, je založena na neregulované smluvní volnosti, tzn. také dobrovol‑ nosti a informovanosti, a na bezvýhradném uznávání instituce soukromého vlastnictví. Nemá žádné výhrady proti zisku (lucrum), úroku (interesse) a ren‑ tě (census), jestliže se jich dosahuje náležitým, tj. nenásilným a nepodvodným způsobem. Naopak podvodné způsoby jsou považovány za lichvu (usura). Lichvou tudíž není podle Jana z Příbrami braní úroku nýbrž jednání ome‑ zující spontánní procesy volného trhu; takové jednání je nenáležité a lze je považovat za delikt buď ve smyslu práva (zločin), nebo ve smyslu morálky (hřích), nebo v obojím. To, co se nazývá spravedlivou cenou (iustum precium) je vždy a bezvýhradně tržní cena, nikoli cena jakýmkoli způsobem regulovaná veřejnou autoritou. Zní­‑li smlouva na jinou cenu, než je cena spravedlivá, tj. tržní, musí to být po oboustranném dobrovolném a vědomém souhlasu. Lichva (usura) a krádež (rapina) jsou ve stejné kategorii jevů narušujících Srv. např. Virpi MÄKINEN, Property Rights in the Late Medieval Discussion in Franciscan Poverty, Leuven 2001. 39 Srv. např. Jerzy KŁOCZOWSKI, Europa słowiańska w XIV­‑XV wieku, Warszawa 1984. 38

118

Zdeněk Uhlíř

prostředí volného trhu, přičemž je obtížné rozhodnout, který z nich je horší a nebezpečnější, neboť je nutno zvažovat různé konkrétní okolnosti i výsledky jednání, jakož i jeho obecnější důsledky. Hazardní jako ekonomický problém potom nejsou zavrženíhodné kvůli náhodnosti a nepředvídatelnosti výsled‑ ku (takové, tj. nejisté jsou svým způsobem všechny lidské aktivity na volném trhu, v případě her to však může být zdrojem zábavy), nýbrž kvůli tomu, že někteří jejich účastníci soustavně provozují cílené a organizované podvody. Zásadního významu je scholastická inspirace Aristotelem a scholastický aristotelismus vůbec, zejména ovšem aristotelské pojetí lidské činnosti jako základu i úkolu člověka.40 Nikdo tedy dnes už nebude pochybovat o tom, že katolická církev a středověká scholastika jsou podstatným zdrojem mo‑ derní západní civilizace41, třebaže jí to leckdo bude mít za zlé, protože tato civilizace je víceméně kapitalistická. Hodno pozornosti je ovšem to, že Jan z Příbrami alespoň v oblasti ekonomie vyslovuje takové názory, s jakými při‑ cházejí nynější libertariáni, kteří v kapitalismu nevidí historicky podmíněný sociálně­‑ekonomický systém (společensko­‑ekonomickou formaci!), ale pro‑ stě svobodnou společnost vůbec a nazývají se tudíž radikálními kapitalisty.42 Toto zjištění má přirozeně dalekosáhlý důsledek. Znamená totiž, že termíny sociálně­‑ekonomických systémů jako feudalismus, kapitalismus, socialis‑ mus43 atp. jsou konstrukty44, které historické poznání mnohdy spíše zatem‑ ňují, než aby je osvětlovaly. Podobně to platí i o rekonceptualizacích tradič‑ ních pojmů.45 A tak je kromě stále nových návratů ad fontes nutno uvažovat o překonání historismu46 a o inspiraci antropologickým47 a praxeologickým48 pojetím historie. Teprve pak se budeme moci pokusit přistoupit k minulým kulturním výtvorům bez dezinterpretujících předsudků. Srv. Stanislav SYNEK, Lidská přirozenost jako úkol člověka: Filosofická interpretace Etiky Nikomachovy, Praha 2011. 41 Viz Thomas E. WOODS Jr., Jak katolická církev budovala západní civilizaci, Praha 2008. Srv. Willis B. GLOVER, Biblical origins of modern secular culture: an essay in the interpretation of Western history, Mecon 1984. 42 Srv. např. David FRIEDMAN, The Machinery of Freedom: Guide to a Radical Capitalism. 2. vydání, La Salle 1989, dostupné z URL: http://daviddfriedman.com/The_Machinery_of_Fre‑ edom.pdf [cit 2013–02–28]; Kel KELLY, The Case for Legalizing Capitalism, Auburn 2010 (elektronické vydání). 43 Srv. však i jiné pojetí socialismu a kapitalismu nikoli jako reálných systémů, nýbrž jako ideálních typů, Jesús HUERTA de SOTO, Socializmus, ekonomická kalkulácia a podnikanie, Bratislava 2012. 44 Elizabeth A. R. BROWN, The Tyranny of a Construct: Feudalism and Historians of Medie‑ val Europe. In: The American Historical Review, 79/4, 1974, s. 1063–1088. 45 Jacques LE GOFF, Dlouhý středověk. In: TÝŽ, Středověká imaginace, Praha 1998, s. 32–38. 46 Srv. Karl Raimund POPPER, Bída historicismu, Praha 2000. 47 Srv. Aron Jakovlevič GUREVIČ, Historikova historie, Praha 2007. 48 Srv. Ludwig von MISES, Theory and History: An Interpretation of Social and Economic Evolution, Auburn 2007 (elektronické vydání). 40